Radim Pavlíček už sestře nevěnoval ani pohled a znovu se obrátil k matce.
„Když spojíte síly, vyjde vám to,“ pronesla Dagmar Šimonová klidně, ale s pevným výrazem, který nenechával prostor k polemice.
„To je nesmysl,“ odsekl Radim podrážděně. „A navíc nechápu, proč bych měl zase něco přestavovat.“
„A jaké máš řešení ty?“ zeptala se matka chladně. „Vyhodit Amálii na ulici?“
Amálie se sotva znatelně pousmála, hned však zvážněla.
„Souhlasím. Jestli jiná možnost není, rozdělíme to. Ale nehodlám to všechno táhnout sama.“
Radim vřel vzteky, přesto mu bylo jasné, že odpor nemá smysl. Dagmar Šimonová seděla vzpřímeně, pohled měla tvrdý a neústupný.
„Dobře,“ procedil skrz zuby. „Ale pak si sestra platí svou část sama.“
„A ty tu svoji taky,“ vystřelila po něm Amálie bez zaváhání.
„Platí,“ uzavřela to Dagmar rozhodně. „Zítra zajedete pro materiál a pustíte se do práce společně. A žádné hádky. Rozuměli jsme si?“
Ráno se Radim s Amálií vydali do stavebnin. Vzduch mezi nimi byl těžký, slova váznula a oba se tvářili zachmuřeně, každý hleděl jinam. Až u regálů se sádrokartonem Radim nevydržel mlčet.
„Tak jak si to vlastně představuješ?“ utrousil a zavrtěl hlavou. „Myslíš, že tam postavíme příčku a všechno bude růžové?“
„Rozhodně lepší, než když se celý den rozvaluješ na mé posteli,“ rýpla si Amálie, zatímco kontrolovala cenu tapet.
„Tvoje postel?“ zamračil se. „Slyšíš se vůbec? Jsi tady přece jen dočasně. A chováš se, jako by ti patřil celý byt.“
„A ty se zas tváříš, jako bys měl patent na rozum,“ otočila se k němu prudce. „Všechno musí být podle tebe, že? Vždycky pod kontrolou.“
„Protože myslím na rodinu, ne jen na sebe,“ odpověděl chladně.
„A myslíš, že já ne?“ hlas se jí zlomil. „Jen potřebuju aspoň kousek vlastního prostoru, Radime. O všechno jsem přišla. O manžela, o domov… o všechno.“
Radim ztichl. Taková slova nečekal. Viděl, jak se Amálii třese hlas, a když se odvrátila, bylo mu jasné proč.
„Hele,“ začal po chvíli opatrně, „chápu, že je to pro tebe těžké. Ale nejsi v tom sama. Ani mně se nežije zrovna lehce.“
Amálie se k němu otočila a rychle si setřela oči.
„Vážně? Přemýšlel jsi někdy o mně? Nebo jen o tom, jak ti překážím?“
„Dobře, dost,“ mávl rukou, jako by chtěl rozehnat napětí. „Kupme, co potřebujeme, a pusťme se do toho.“
„Jo. Lepší makat než se dohadovat,“ zabručela a hodila roli tapet do vozíku.
Po návratu domů se hned pustili do práce. Nejdřív vystěhovali starý nábytek z velkého pokoje. Radim Amálii ukázal, jak správně měřit stěny pro příčku.
„Tak, drž metr rovně. Přesně tak. Chápeš?“ vysvětloval překvapivě trpělivě.
„Nejsem hloupá,“ ušklíbla se, ale měřila správně.
„Jde ti to rychle,“ pousmál se a v hlase mu zaznělo upřímné uznání.
Amálie se na něj podívala a nečekaně se usmála.
„Zajímavé. Ty umíš být i normální.“
„A ty zas nejsi pořád protivná,“ odpověděl a mrkl na ni.
Jak hodiny ubíhaly, společná práce je nenápadně sbližovala. Nejprve si vyměňovali jen stručné poznámky k práci, pak přišly vtípky a dokonce chvíle, kdy se spolu zasmáli.
„Hej, drž to pevněji, nebo nám to spadne na hlavu,“ smál se Radim, když se Amálie snažila udržet desku sádrokartonu.
„Jestli to spadne, bereš to ty,“ smála se ona.
K večeru měli hlavní část hotovou, byli unavení, od prachu a barvy, ale mezi nimi už panovalo jiné ticho než ráno – klidnější, skoro smířlivé, a bylo jasné, že nejhorší práce je za nimi a zbytek zvládnou už společně.