„Radovane,“ zavolala na něj Amálie Sedláčeková, „pojď se mnou do obchodu, aspoň mi pomůžeš s taškami.“
„Ne, ne, ne,“ ozval se rázný hlas z předsíně. „Radovan Doležal zůstane tady. Vždyť je tu strašný nepořádek, měli bychom se pustit do úklidu.“
„A jak to mám všechno odnést sama?“ namítla Amálie. „Bude to mít klidně patnáct kilo, možná i víc.“
„Tak si prostě dojdeš víckrát,“ padla lhostejná odpověď.
„To je ale radost, jak dlouho jsme se neviděli!“ zaznělo přehnaně vesele od dveří. Na prahu bytu stála Božena Petříčeková a v ruce svírala těžkou cestovní tašku.
V tu chvíli bylo Amálii jasné, že je konec. Silvestrovské oslavy, o kterých tolik snila, se rozpadly jako domeček z karet. Místo vytouženého odjezdu za přáteli ji čekala mísa bramborového salátu a dlouhé hodiny v kuchyni.
S nuceným úsměvem pustila tchyni dovnitř a horečně přemýšlela, zda ještě existuje způsob, jak se z téhle situace vyvléknout.
„Seděla jsem doma a přemýšlela,“ oznámila Božena Petříčeková spokojeně. „A říkala jsem si, proč bychom Nový rok nemohli přivítat spolu? Vždyť je to skvělý nápad.“
„Boženo Petříčeková, my jsme měli domluvené oslavy u přátel,“ snažila se Amálie zachovat klid. „Co kdybychom dnes jen povečeřeli a prvního ledna bychom se za vámi stavili?“
„Ale prosím tě!“ mávla tchyně rukama. „Silvestr je přece rodinný svátek, ten se má trávit s těmi nejbližšími.“
Amálie by nejraději slavila právě s nejbližšími – se svými přáteli. Vlastní rodinu nikdy neměla pevnou a i vztah s tchyní byl spíš snesitelný než vřelý. Pro ni byli skutečnou rodinou lidé, které si sama vybrala.
„Kdybychom věděli dopředu, že přijedete, zařídili bychom to jinak,“ dodala tiše. „Už jsme dokonce přispěli penězi na společné výdaje,“ a v duchu si zoufale kladla otázku, co podniknout dál.