…k přátelům se případně stavíme až později, svátky jsou přece dlouhé.
Amálie tím definitivně ztratila sílu odporovat. Vzala telefon a vytočila číslo kamarádky.
„Julie, promiň, tentokrát to nevyjde, nepřijdeme.“
„Co se stalo? Něco vážného?“
„Ještě horší. Tchyně.“
„Ledoborec Božena Petříčeková?“ povzdechla si Julie. „Upřímnou soustrast. Tak aspoň prvního se u nás ukažte.“
Hned další den podala Božena Amálii do ruky dlouhý seznam nákupů, na jehož konci se vyjímala položka napsaná silným písmem – černý kaviár.
„Radovane,“ zavolala hned nato na syna, „pojď se mnou do obchodu, pomůžeš mi s taškami.“
„Ne, ne,“ skočila jí do řeči Amálie, „Radovan zůstane tady, budeme uklízet.“
„A jak to mám všechno odnést sama? To má aspoň patnáct kilo!“
„Tak si to odneseš na víckrát.“
„Nebo bychom mohli jít všichni a pak uklidit,“ navrhla Amálie smířlivě.
„Ne, takhle je to rychlejší!“
Amálie se podívala na manžela, čekala zastání, ale Radovan jen sklopil oči. Rozčileně tedy vyrazila sama. Cestou potkala souseda, který jí bez váhání pomohl odnést těžké nákupy.
Po návratu ji tchyně přivítala slovy: „Radovan teď pomáhat nemůže, sundává záclony.“
„A proč?“
„Jsou zaprášené, musí se vyprat.“
„Dobře,“ odpověděla klidně Amálie, „tak mi s těmi taškami pomozte vy.“
„Vždyť jste je sem nějak donesla.“
„Ne sama. Pomohl mi soused. Ne každý muž považuje za normální nechat ženu tahat těžkosti.“
Božena se sice urazila, ale nakonec přikázala Radovanovi, aby tašky přenesl. Když pak začala nákup vybalovat, najednou vykřikla: „Kde je kaviár?! Vždyť bez něj přece Nový rok nemůže být.“