„Tak co řešíš?“ odsekla tchyně. „Zavolej jim a řekni, že nepřijdete. Ať vám peníze pošlou zpátky.“
Amálie bezmocně rozhodila rukama. „Jak by nám je asi vraceli? Všechno už je nakoupené – jídlo, pití, úplně všechno.“
Bylo jasné, že je potřeba rychle najít nějaké řešení. Jako první vzala telefon a vytočila Radovana Doležala. Doufala, že by mohl zasáhnout a situaci alespoň trochu usměrnit, i když si sama nebyla jistá, jestli to k něčemu povede.
Radovan nikdy neuměl říkat své matce ne. Dokud Božena Petříčeková nebyla nablízku, dokázal být chápavý, pozorný a na straně manželky. Jakmile se ale objevila, změnil se v poslušného syna, který automaticky ustupoval a na potřeby Amálie zapomínal.
Amálie, zvyklá už od dětství bránit si vlastní prostor, dobře chápala, že Radovan, vychovaný autoritativní ženou, proti ní jen těžko půjde.
„Radovane, máme problém,“ začala opatrně. „Tvoje máma přijela a trvá na tom, že budeme slavit Silvestr všichni spolu.“
„Neříkej o mámě, že je problém,“ ozval se unavený hlas.
„A jak to mám nazvat, když nám tím úplně rozbije plány?“ nenechala se odbýt.
„Je to moje máma, nemůžu ji přece vyhodit.“
„Nikdo nechce, aby ses s ní hádal. Stačilo by vysvětlit, že se nechodí bez pozvání, nebo navrhnout nějaký kompromis.“
Po krátké pauze si povzdechl. „Dobře, zkusím to.“
Vrátil se asi po hodině a sotva vešel, Božena Petříčeková ho sevřela v náručí. „Synáčku, tak jsem se na tebe těšila! Vysvětli své ženě, že Silvestr patří rodině. Čekala jsem, až mě pozvete, ale marně. To ona tě odvedla od správné cesty svými kamarády.“
O čtvrt hodiny později Radovan, aniž by se Amálii podíval do očí, pronesl tichým hlasem: „Máma má pravdu, Silvestr je rodinný svátek. Pojedeme…“