„Bez kaviáru přece žádný Nový rok nemá smysl!“ rozčilovala se Božena Petříčeková a teatrálně rozhodila rukama.
„Je to úplně obyčejný kaviár,“ oponovala Amálie klidně, „a navíc o několik tisíc levnější.“
„Ty mi tady nebudeš vnucovat svoje chutě!“ vyjela po ní tchyně.
„Nevnucuji nic,“ odpověděla pevně Amálie Sedláčeková. „Já na kaviár mám alergii a Radovan ho stejně nejí. Jestli po něm tolik toužíte vy, klidně si ho pořiďte sama.“
Božena se na ni uraženě zadívala. „A to jako nehodláš chystat sváteční tabuli?“
„Pokud je to můj stůl, rozhoduji o něm já,“ nenechala se Amálie zviklat.
„Ty jsi tak nevděčná! Radovane, podívej se, koho sis vzal!“
Amálie si unaveně povzdechla. „Jestli jsem podle vás tak strašná, půjdu tam, kde mě mají rádi. Radovane, půjdeš se mnou?“
Odpovědí jí bylo jen rozpačité ticho.
Odešla do ložnice a začala si balit věci.
„Jestli odejdeš, už se nevracej!“ křikla za ní Božena.
Amálie se obrátila k manželovi. „Tak co, dáváš mi stejné ultimátum?“
„Máma chce být na svátky s námi,“ zamumlal Radovan. „Nemohla bys jí trochu vyjít vstříc?“
„Protože ona nerespektuje nikoho,“ řekla tvrdě. „Ty si dělej, co uznáš za vhodné, já odcházím.“ A skutečně odešla.
Druhý den se vrátila jen pro zbytek věcí. Božena už v bytě nebyla. Radovan se ji ještě pokusil zadržet.
„Amálie, máma byla jen rozčilená…“
„Ne, Radovane,“ přerušila ho. „Ona to tak myslí. A já naivně doufala, že ty ne.“
„Miluju tě, nechci tě ztratit.“
„Tak proč jsi dovolil, aby mě ponižovala?“
„Je to přece moje máma…“
„Sbohem, Radovane.“
Odcházela s jistotou, že udělala správnou věc. Nový rok. Nová životní kapitola.