„Dalibore Jelínku, nezapomněl jsi, že k nám zítra přijede moje maminka?“ připomněla Kristýna Brňáková od sporáku.
V kuchyni se linula vůně něčeho nezvykle lákavého, která dráždila čich a automaticky zlepšovala náladu. Upřímně řečeno, Kristýna Dalibora příliš nerozmazlovala – většinou to řešila rychlovkami nebo něčím koupeným hotovým. A nebylo se čemu divit: oba měli práci na plný úvazek, ona navíc studovala dálkově a vaření jí nikdy moc nešlo.
„Hele… je tu taková věc,“ ozval se Dalibor, když vyšel z ložnice ještě rozespalý. „Volala mi Lucie Mlynářová. Pohádala se s Vítězslavem Pražákem a momentálně nemá kam jít. Prosila, jestli by u nás nemohla pár dní přespat. Prý by tu byla jen na noc, ráno do práce a večer zase pryč.“ Zadíval se na Kristýnu tázavě, jenže ta se zatvářila, jako by mluvil cizím jazykem. „U nás přespat? A kdo že je ta Lucie?“
„No… přece Lucie,“ znejistěl Dalibor. „Copak si nepamatuješ? Vyprávěl jsem ti o ní tenkrát, jak jsme měli ten náš upřímný večer.“
„Počkej,“ vyhrkla Kristýna a zaskočeně zakašlala, „to je ta tvoje bývalá?“
„Kristýno, to je dávno uzavřená kapitola,“ bránil se rychle. „My dva jsme se k sobě nehodili, spletli jsme si kamarádství s něčím víc a naštěstí jsme na to přišli včas. Je to fajn člověk, ale miluju tebe.“
„Právě proto,“ ohradila se podrážděně, „mi nenavrhuj takové nesmysly. Zítra přijede moje máma a u nás by mezitím bydlela tvoje ex? Jak by to asi vypadalo? Vážně mě tím překvapuješ.“
„No tak, Kristýnko,“ zkoušel to smířlivě, „Lucie je úplně normální holka a přes den stejně nebude doma. Vymyslíme něco… třeba že je to tvoje kamarádka?“
„Nevím,“ zavrtěla hlavou. „Přijde mi divné, že tě to vůbec napadlo. Co tě k tomu vedlo?“
Dalibor si všiml, že její rozčilení už není tak prudké, a přidal: „Prosím tě, nejsem přece úplný idiot, abych si domů zval někoho, s kým… však víš.“
„No jasně,“ chytla se toho Kristýna ironicky. „Ty jsi nepředvídatelný, paradoxy jsou tvoje specialita. Člověk od tebe může čekat ledacos. Ale ano, asi máš pravdu – bylo by to opravdu silné kafe, pozvat si milenku do bytu, kde bydlíš s manželkou a čekáš návštěvu tchyně.“
„Konečně jsme se shodli,“ ulevilo se Daliborovi. „I když ta poznámka o nepředvídatelnosti trochu bolela. Ale to pak probereme. Teď bych ti raději něco řekl o Lucii, ať víš, do čeho jdeš.“
„Připravit se? To zní slibně,“ pousmála se Kristýna. „Tak povídej.“
„Poznali jsme se na vysoké,“ nadechl se Dalibor, „a společně jsme hráli basketbal,“ dodal tónem, který jasně naznačoval, že jeho vyprávění teprve začíná.