Po tréninku jsme si vždycky zašli někam na kafe nebo něco sníst. Vždyť víš, jaký má člověk po zápase hlad. Lidi si pak automaticky domysleli, že spolu chodíme. Upřímně, nám to tehdy i vyhovovalo – aspoň mi přestali říkat maminčin mazánek a Lucii přezdívat žirafa,“ ušklíbl se Dalibor. „Ve skutečnosti jsme spolu jen trávili čas. Kino, procházky, nic víc. Nikdy jsme spolu nebydleli… chápeš, jak to myslím.“
„Hele, do takových detailů se mi teď fakt nechce zabrušovat,“ ohradila se Kristýna a teatrálně se zamračila. Přesto jí v očích problesklo, že Daliborova slova nezapadla úplně vedle. „Dobře, beru, přesvědčil jsi mě. Ale už mi prosím nevykládej legendy o studentské soudržnosti. Věřím ti, jen to celé působí… zvláštně. Bývalá u nás doma.“
„Vždyť jsme si řekli, že pro všechny ostatní je to tvoje kamarádka, a hotovo,“ zaradoval se Dalibor. „Tak jí zavolám, ať přijede? Zítra je neděle, ona má pracovní den, takže Renata Zemanová ji stejně uvidí až večer.“
Asi za hodinu se ozval zvonek. Dalibor vystřelil ke dveřím, ale v půli kroku se zarazil pod Kristýniným pohledem. „Pojď se mnou, seznámím vás hned.“
Otevřel a dovnitř vešla Lucie Mlynářová. Kristýna na okamžik ztuhla – Lucie byla viditelně o hlavu vyšší než Dalibor.
„Ahoj, Dalibore! Fakt díky, snad vás nebudu obtěžovat. Je mi to trapné,“ spustila Lucie a zvedla tašku. „Něco jsem nakoupila, kdyby náhodou…“
Pak se podívala na Kristýnu a pobaveně nadzvedla obočí. „No jasně… ty na mě žárlíš? Dalibor ti snad neřekl, že jsme opravdu jen kamarádi?“
„Nikdo na nikoho nežárlí,“ odvětila klidně Kristýna. „Pojď dál. Jsem Kristýna. V tom pokoji s gaučem se můžeš zabydlet. Zítra přijede moje máma, bude ve vedlejším, tam má jednou vzniknout dětský pokoj.“
Dalibor se na manželku podíval s obdivem, pak na Lucii. „Vidíš? Přesně taková je.“
„Mimochodem, snídaně už chladne,“ dodala Kristýna. „Lucie, dáš si s námi? Tak si skoč umýt ruce.“
Lucie odložila tašku, zamířila do koupelny a jako první se objevila v kuchyni. „Ty jo, koláč?“ zazářila. „Dalibor si určitě myslí, že je domácí, ale já vidím koupené pláty a marmeládu.“
„Klidně si ho nech ujít,“ utrousila Kristýna s úsměvem.
„Nebo tě naučím vařit rychle a dobře,“ nadhodila Lucie. „To je moje parketa, babička mě naučila spoustu fíglů. K obědu něco spácháme a Dalibor bude koukat.“
Když Dalibor dorazil do kuchyně, obě ženy už si živě povídaly. Po snídani se přesunuly do pokoje, kde se Lucie ubytovala. Kristýna zůstala stát ve dveřích a slyšela, jak se Lucie nadechla, jako by chtěla říct něco důležitého.