Ludmila Čermáková vyšla z obvodní polikliniky a měla co dělat, aby se nerozplakala.
Zrak ji zrazoval, nohy sotva nesly a tělo jí viditelně ubývalo – chuť k jídlu zmizela úplně. Kamkoli přišla, pokaždé to vypadalo stejně: lékaři si cosi zapisovali, vyplňovali formuláře, ale smysluplné vysvětlení nepřišlo nikdy. Masti, kapky i další přípravky, které dostávala, byly k ničemu. Nepomáhalo nic a bezmoc z toho bolela víc než samotné neduhy.
„Nemohla byste mi alespoň předepsat nějakou skutečnou léčbu?“ požádala tiše Ludmila Čermáková.
„Jakou léčbu byste chtěla?“ odpověděla lékařka hlasitě a s podivně veselým tónem, jako by předpokládala, že pacientka špatně slyší. „Na stáří žádný lék zatím nevymysleli. Životní síly ubývají… Máte vůbec někoho, kdo by se o vás postaral?“
Ta slova Ludmilu popudila. Zrudla a ohradila se: „Prosím vás, je mi teprve dvaasedmdesát!“
Lékařka se na ni překvapeně zadívala, pak nahlédla do karty a znovu k ní zvedla oči. „Každý stárne jinak, zlatíčko. A dvaasedmdesát, to už přece není málo. Každému je odměřeno, kolik mu patří,“ uzavřela to lehkovážně a hned zavolala dalšího pacienta.
Ludmila vyšla ven naprosto zmatená. Možná měla doktorka pravdu. Možná už opravdu nemá nárok si stěžovat a měla by se smířit s tím, že její čas se krátí. Ustoupit mladším, nepřekážet, nebýt na obtíž.
Automaticky vytočila číslo své dcery, i když vlastně netušila, co jí chce říct. Renata Blažeková měla starostí dost i bez ní.
„Mami, mluv rychle, nemám teď čas. Je to něco akutního?“ ozvalo se podrážděně v telefonu.
„Ne, ne, Renato, vůbec nic naléhavého,“ odpověděla Ludmila spěšně. „Jen jsem se chtěla zeptat, jak se vám daří.“
„Upřímně? Nic moc. Ty to víš. Zavolám ti později,“ odbyla ji dcera ještě podrážděněji a hovor ukončila.
Ludmila jen přikývla do prázdna a telefon zastrčila zpátky do kapsy kabátu.
Ano, síly jí skutečně ubývaly. Možná na tom přece jen něco bylo, co říkala lékařka.
Před třemi lety se dcera s vnukem přestěhovali do hlavního města. Renata se rozhodla, že v jejich provinčním městečku už zůstávat nechce. Pro Vavřince Petříčka tam nebyla pořádná škola a pro ni samotnou žádná perspektivní práce. Ludmilu Čermákovou tehdy Renata přemluvila, aby prodala byt; jí koupili malý pokoj a slíbili, že jakmile se v metropoli zabydlí, všechno se nějak vyřeší…
A právě odtud se měl jejich příběh začít odvíjet dál.