Zdravotníci už mezitím zvedali muže na nosítkách a opatrně ho vsouvali do sanitky, když se lékař krátce otočil k Ludmile Čermákové a položil otázku, zda pojede s nimi. Zaskočilo ji to natolik, že ani nestačila přemýšlet – prostě nastoupila a dveře se za ní zabouchly.
V nemocnici jí doktor po vyšetření klidným hlasem sdělil, že muž měl obrovské štěstí. Prý kdyby zaváhali o pár minut déle, nemuselo to dobře dopadnout. O to překvapivější bylo, že už za chvíli dodal, že si pacienta může odvést, protože oddělení praská ve švech a on je zcela při vědomí a stabilizovaný.
Muž se omluvně usmíval, lehce se ukláněl personálu a děkoval, jak jen mohl. „Promiňte, ještě se mi trochu motá hlava… vážně děkuju,“ opakoval. Pak vyšel z ordinace společně s Ludmilou.
„Odpusťte mi, ani jsem se nezeptal, jak se jmenuje moje zachránkyně,“ zastavil se najednou.
„Ludmila Čermáková,“ odpověděla.
„Takže Ludmilka?“ zazubil se. „Já jsem Bohuslav… tedy Bohuslav Matoušek, když už oficiálně. A abych to nezastíral, je mi pětasedmdesát.“
Poprvé za celý ten večer se Ludmila upřímně usmála. To oslovení už dlouho neslyšela. Po chvilce se zeptala, jak se cítí a jestli by ho neměla doprovodit domů.
„Jenže já teď vlastně domov nemám,“ zasmál se hořce Bohuslav. „Přijel jsem za synem, ale pohádal se s mladou ženou, doma dusno, hádky… tak jsem se sebral a šel ven. Nervy pracovaly, sedl jsem si na lavičku a hotovo. Vypadalo to, jako bych byl opilý. Lidi si asi mysleli své. Zítra se vrátím do vesnice, nemělo to smysl.“
„A kde chcete dneska spát?“ zarazila se Ludmila.
„Kde bych… na lavičce. To nic není,“ mávl rukou a pousmál se.
„To snad ne,“ zavrtěla hlavou rozhodně. „Pojďte ke mně. Je to jen malý pokoj, ale přece vás nenechám venku.“
Bohuslav se trochu zastyděl, přesto bylo vidět, že ho její starostlivost těší. Nakonec souhlasil.
Ludmilin pokoj byl útulný a příjemně vyhřátý, až ji samotnou překvapilo, jak dobře se v něm vlastně cítí. Postavila vodu na čaj, připravila chlebíčky a vytáhla sušenky. Bohuslav pil tiše, s noblesou, jedl pomalu, ale s chutí. A jí se u srdce rozlévalo zvláštní teplo – vůbec poprvé tu měla návštěvu.
„To se takhle hádají sousedi?“ zeptal se po čaji vlídně Bohuslav, když vyšel na chodbu a obrátil se ke dveřím, odkud se ozýval hluk. „Mohli by být trochu tišeji, přece jen tu nejsou sami…“