Vykročil ještě o krok dál do chodby a klidným, ale pevně posazeným hlasem se obrátil ke dveřím naproti. Řekl jim, že i tady v bytě hraje rádio a že jsou tu lidé z masa a kostí, kteří by si rádi odpočinuli. Nezvyšoval hlas, nemusel. Mluvil prostě, po chlapsku, bez křiku – a k Ludmilinu údivu to zabralo. Hluk se utišil, jako by někdo náhle stáhl kohoutek.
Když se vrátil zpět, usmál se na ni a s lehkou samozřejmostí pronesl: „Ludmilo, nepřijela byste ke mně na venkov? V mém věku už člověk neřeší, co si kdo pomyslí. Můžu si dovolit pozvat k sobě ženu, která se mi líbí.“
Rozesmálo ji to. Ještě nedávno si připadala na konci sil a teď? Seděl u ní muž, nic ji nebolelo a srdce měla lehké. A ten jeho pohled… jako by jí rozuměl beze slov.
Bohuslav Matoušek se mírně naklonil blíž, jako by opravdu četl její myšlenky. „Víte, ještě nedávno jsem byl přesvědčený, že je čas se se světem loučit. Možná proto jsem jel za synem, nevěděl jsem, jestli mě tlačí u srdce, nebo jen samota. A teď sedím vedle vás a znovu mám chuť žít. Jak bych od vás mohl zítra odjet?“
Za tři dny zazvonil telefon. „Mami, promiň, že jsem se neozvala dřív,“ spustila Renata Blažeková. „Bylo toho moc – Vavřinec měl potíže ve škole, v práci frmol. Ale už je klid. Jen… zdálo se mi, že jsi byla nějak smutná. Víš, našla jsem si dobrou práci a brzy si tě vezmeme k sobě. Nezlob se.“
„Nic se neděje, holčičko,“ odpověděla Ludmila a sama se zarazila, jak svěže její hlas zní. „Mám se dobře. Dokonce mě někdo pozval na venkov. Co myslíš, mám jet?“
„Kdo tě pozval?“ znejistěla Renata. V tu chvíli si Bohuslav vyžádal telefon. „Dobrý den, dceruško. Nemějte strach, nejsem žádný podvodník. Napište si adresu i číslo. Jmenuji se Bohuslav Matoušek. Jsem sám, stejně jako vaše maminka, a řekli jsme si, že by nám spolu mohlo být líp.“
A tak se Ludmila Čermáková, aniž by to plánovala, v sedmdesáti dvou letech vdala a na stáří docela zapomněla.
Na stáří totiž existuje lék: teplo lidské dlaně, laskavost v srdci a pohled, ve kterém je láska. Věk nikdy nebyl překážkou citu.