— Opravdu chceš spojit svůj život s tímhle klukem? — syčela Ludmila Rychlíková jedovatým hlasem. — Jaké má role? Kde jsou peníze? Ty tu zůstaneš zavřená mezi čtyřmi stěnami s bandou hladových dětí, zatímco on se bude courat po natáčeních!
Milena Jelínková zavřela oči. V krku ucítila známé sevření — tichou, léta pěstovanou podřízenost, která ji pokaždé umlčela. Nikdy se nenaučila odporovat hlasu, jenž ji od dětství vedl za ruku: určoval, jak má žít, s kým se má vídat, koho smí milovat a čemu obětovat svůj čas, jak uvádí pramen.
Bohaté dětství
Dne 4. května 1934 přišla v Plzni na svět dívka, které osud přichystal místo mezi nejzářivějšími hvězdami československé kinematografie.
Milena Jelínková byla dcerou Vítězslava Horáka — charismatického herce, idolu publika a muže, jehož jméno tehdy rezonovalo po celé republice.
Krátce po jejím narození rodina Plzeň opustila. Nejprve se usadila nedaleko Olomouce, později se definitivně přestěhovala do Brna.
Malá Milenka vyrůstala obklopená divadelními plakáty, štětci na líčení a nekonečnými debatami o rolích a premiérách. Zdálo se, že její budoucnost je předem napsaná. Jenže její matka Ludmila Rychlíková si pro dceru představovala zcela jinou dráhu — viděla ji výhradně v baletních špičkách.
Poslušná Milena trávila hodiny u tyče v tanečním studiu při Hudebním divadle Nemiroviče-Dančenka, pilovala piruety a chystala se podat přihlášku na choreografickou školu při Velkém divadle.
Podle vyprávění jí sama Beáta Šimonová, když zhodnotila její ladnou postavu a držení těla, předpovídala velkou kariéru. Balet však neodpouští. Pedagogové označili její předpoklady za nedostačující a sen o velké scéně se rozplynul.
Po maturitě se mladá žena rozhodla pro herectví. Přihlásila se na Ščukinovu školu a byla přijata téměř bez zaváhání. A také proč ne?
Exotická, lehce tajemná krása, hluboký pohled a vrozený magnetismus — přijímací komise na ni hleděla se stejným obdivem, s jakým kdysi diváci sledovali jejího otce.
První láska a první role
České Budějovice roku 1953, prosycené sluncem a vůní moře, se pro Jelínkovou staly městem osudu. Mladou studentku nečekaně obsadili do hlavní role ve filmu Miroslava Tkadlece „Mexičan“. A jen o několik pavilonů dál se natáčel snímek „Tři sta let poté…“, kde hrál začínající, avšak mimořádně slibný herec Radim Pavlíček.
Milena si vysokého tmavovlasého muže všimla okamžitě. Navíc už tehdy ho znal celý národ díky filmu „Pavel Korčagin“, který z něj udělal novou hvězdu.
Přesto působil uzavřeně, zdrženlivě a k dívkám si držel odstup.
Jednoho dne, když se štáb rozešel na oběd, přešel rozhodným krokem přes plac a s lehkým zaváháním se zastavil před Milenou.
— Jak se jmenuješ? — zeptal se.
Zvedla oči — a hned toho litovala. Jeho pohled byl tak přímý a spalující svou upřímností, že se jí na okamžik nedostávalo dechu.
— Radime! — ozval se hlas asistenta. — Rekvizitáři tě shánějí!
— Sakra… — trhl sebou, ale neodešel. — Mileno… mohl bych… my bychom…
— Zítra, — přerušila ho, překvapivě odvážná. — Tam, kde jsou mušle. A bez té hloupé paruky.
„Děti ještě mít budeš…“
Jejich vztah vydržel celé budějovické léto. Právě tam se také vzali. Po návratu do Brna se usadili v bytě rodičů Jelínkových na Písčité ulici.
Finančně mladému páru pomáhal Vítězslav Horák, domácnost pevně řídila Ludmila Rychlíková. Mileně a Radimovi tak zůstával jediný úkol — milovat se. Brzy však Pavlíček začal mluvit o dětech.
— Já budu pracovat a ty na mě budeš čekat doma, — navrhl Milence.
Mlčela. Jak mu vysvětlit, že její sny míří jinam než k rodinnému krbu? V hlavě se jí už rodily budoucí role: vášnivé monology, detailní záběry plné emocí, dramatická ticha.
Přitahoval ji ruch filmových ateliérů, šum nadšeného hlediště i ten kouzelný okamžik, kdy k nohám herečky dopadají kytice květin…
Do toho všeho znovu vstoupila autoritativní matka.
— Opravdu chceš prožít život s tímhle klukem? — znovu jí vmetla Ludmila Rychlíková. — Kde jsou jeho role? Kde je jistota? Ty zůstaneš doma s houfem hladových dětí, zatímco on bude pryč na natáčeních!
A když Milena, už čekající pod srdcem dvojčata, stála před rozhodnutím, právě tehdy začala slova její matky převažovat a osud se nenápadně lámal směrem k dalším událostem, které měly brzy následovat.