Slova matky nakonec převážila.
— Děti můžeš mít kdykoli později, — prohlásila nekompromisně. — Ale dar, který máš teď, se už nemusí vrátit. Propásneš správnou chvíli… a bude po všem.
JEŘÁBI
Sotva Milena Jelínková převzala diplom z herecké školy, vystoupala nečekaně rychle na samotný vrchol filmového světa. Ctibor Král jí svěřil hlavní roli Veroniky ve své dnes už legendární válečné baladě Letí jeřábi. Úspěch však neměl jen sladkou příchuť – nesl s sebou i hořkost.
Po prvních projekcích se proti filmu ostře vymezili představitelé moci. Vadila jim prý „přehnaná citovost“ ústřední hrdinky a Oldřich Beneš se dokonce neudržel vulgarit. Veroniku označil za morálně pochybnou ženu a snímek málem skončil zamčený v archivu.
Zlom přišel zcela nečekaně. Na festivalu v Cannes film triumfoval a odnesl si Zlatou palmu. Milena byla navíc oceněna za mimořádný ženský výkon. To, co doma balancovalo na hraně zákazu, se rázem proměnilo v národní chloubu.
Teprve potom se Jeřábi dostali do kin po celém Československu a Veronika se stala fenoménem. Mladé dívky si kreslily stejné oční linky, česaly se podle ní a snažily se napodobit její křehkou, zranitelnou krásu.
Nejsilnější okamžiky však Milenu čekaly ve Francii. Paříž ji přijala s okázalou pozorností, téměř jako pohádkovou bytost. Vyprávělo se, že Bedřich Kubišta si ji dlouze prohlížel, jako by v duchu hledal správné linie pro portrét. Okouzlený Rudolf Vacek jí daroval hodinky a s úsměvem jí pošeptal: „Buďte mou Annou Kareninovou.“
Nabídky zněly lákavě, ale cena byla krutá. Aby mohla ve Francii budovat velkou kariéru, musela by požádat o politický azyl. Jaký osud by tím ale připravila svým nejbližším? Matce, otci, bratrovi, manželovi – všem, které milovala?
Navíc pro Milenu nebyla vlast prázdným pojmem. Československo, Brno a celý její dosavadní život v ní vyvolávaly hlubokou, citlivou oddanost, vedle níž bledly i ty nejzářivější západní příležitosti.
Do toho všeho se během natáčení ukázalo, že herečka trpí tuberkulózou. Organismus oslabený válečnými roky a vyčerpávajícím pracovním tempem přestal vzdorovat. Diagnózu bylo nutné skrývat – sebemenší náznak by znamenal okamžité stažení z práce.
Po dnech trvajících i šestnáct hodin se vracela domů téměř v bezvědomí. Nikomu si však nestěžovala. Jen ona sama věděla, jak nesmírnou daň platí za každý jediný záběr.
SKUTEČNÁ ZKOUŠKA
O rok později se Ctibor Král, povzbuzený jejich společným triumfem, rozhodl Milenu obsadit znovu, tentokrát do filmu Neodeslaný dopis. Natáčení se však změnilo v tvrdou zkoušku fyzických i psychických sil.
Štáb strávil půl roku v odlehlé divočině, kde i v létě mrzlo a v zimě teploty klesaly do extrémů. Plátěné stany, ledová voda, skromné příděly jídla – to vše se stalo její každodenní realitou.
Jednoho večera si při zahřívání u ohně vážně popálila ruce. Následovaly nekonečné rýmy, záchvaty kašle a bezesné noci. Ke konci natáčení přišlo to nejhorší. Nervy vypověděly službu. Nekontrolovatelný pláč střídalo podivné strnutí, kdy dokázala celé hodiny zírat do prázdna.
Právě tehdy jí lékař oznámil zprávu, která v jejím stavu zněla jako rozsudek.
— Jste těhotná.
V Mileniných očích se objevil děs. Věděla, že ji čeká rozhodnutí, před kterým už nelze utéct.
Radim Pavlíček ji prosil, aby si děti nechala. Ona však jen zatnula pěsti a tiše opakovala:
— Musím se uzdravit. Jinak už nikdy nebudu hrát. Chápeš?
To byla poslední kapka. Rozchod proběhl tiše, bez výčitek a dramat, jako když se zaklapne obálka knihy, jejíž příběh už oba dávno dočetli.
DALŠÍ PÁD
Zdálo se, že po Jeřábech se jí otevře celý filmový svět. Osud však zvolil jinou cestu. Místo silných domácích rolí přišly tři zahraniční projekty, z nichž každý v ní zanechal rozporuplné pocity a předznamenal další, neméně složité období její kariéry.