Projekt o maďarském odboji se zpočátku jevil jako splněné přání. Po dlouhé době práce za hranicemi, honorář vyplacený v cizí měně, možnost obměnit šatník od základů a dokonce si dovolit zahraniční automobil – to vše působilo jako návrat do hry, na který tak dlouho čekala.
Jenže realita natáčení vlasteneckého filmu se pro Milenu Jelínkovou proměnila v další psychické zhroucení. Paradoxem osudu bylo, že zatímco na plátně ztvárňovala statečnou členku ilegálního hnutí, v osobním životě se ocitla v sevření vlastních obav, úzkostí a vnitřních bojů. Po skončení práce se vrátila do Brna, kde ji místo nových nabídek čekala opět dlouhá léta nucené nečinnosti a zhoršující se neuróza.
Dvakrát do roka – a v nejtěžších obdobích dokonce třikrát – se její svět smrskl na několik metrů čtverečních psychiatrického oddělení. Československá medicína tehdejší doby neuměla s křehkou psychikou zacházet citlivě. Vše se řešilo jednotně: stejné diagnózy pro všechny, stejné postupy, silné léky, které z člověka neodstraňovaly jen nemoc, ale pomalu mazaly i jeho osobnost.
Filmové prostředí přitom o jejím skutečném stavu netušilo – nebo jej nechtělo vidět. V zákulisí se šířily šeptané soudy.
— To je ta její hvězdná manýra, — říkalo se.
— Rozmazlená diva, — uzavírali někteří režiséři a její jméno mizelo z připravovaných projektů.
Umělecké rady ji vyřazovaly bez zaváhání, aniž by tušily, že za domnělými rozmary se skrývá skutečné osobní drama. V divadle i filmu se kolem ní vytvořilo nepsané tabu: příliš komplikovaná, příliš nestálá. Zatímco kolegové přebírali ceny a nové role, Milena odcházela s dalšími recepty a lékařskými zprávami, každým rokem dál od světel reflektorů.
NÁVRAT NA PLÁTNO
Nečekanou šanci dostala v roce 1967, kdy se Ondřej Řezník rozhodl převést na film „Annu Kareninu“. Právě on jí otevřel dveře zpět do kina. Po dobu dvou let žila tímto jediným obrazem – Tolstého román měla doslova ohmataný, stránky potrhané od neustálého čtení. Postupně si do sebe vpouštěla všechny emoce své hrdinky, až mezi nimi přestala vnímat hranici.
Alexeje Vronského ztvárnil Radim Pavlíček, její bývalý manžel.
— My jsme lásku nehráli, my jsme si ji vybavovali, — přiznala později. — Radim se na mě díval stejným pohledem jako tehdy v Českých Budějovicích. A já… já jen dovolila Anně, aby skrze mě dýchala.
Snímek sice nedosáhl ohlasu Jeřábů, přesto se role Kareniny stala její nejcennější filmovou zkušeností. Ani tentokrát však štěstí netrvalo dlouho. Po premiéře následovalo znovu ticho a roky zapomnění.
Neuspěla ani snaha vrátit se na divadelní prkna. Jiří Čermák ji sice pozval do souboru „Současník“ a nabídl jí roli Veroniky ve hře „Věčně živí“, jenže krátce nato přišlo nové natáčení a Milena znovu odjela. Příležitost se rozplynula dřív, než mohla zakořenit.
Skutečným útočištěm se jí staly poetické večery. Recitace veršů Karla Zavadila a Aleny Vránové v jejím podání dojímaly celé sály k slzám. Diváci v ní stále poznávali tu křehkou, pravdivou Veroniku. A dokud tato setkání trvala, zdálo se, že sláva od ní přece jen úplně neodešla…
DALŠÍ HOŘKÁ KAPITOLA
Manželství se spisovatelem Pavlem Kolářem mohlo znamenat vytoužený klid, místo toho se změnilo v další bolestnou zkušenost. Kolář uměl okouzlovat jako málokdo: zahrnoval ji honosnými kyticemi, drahými dary, psal jí básně a obdivoval její půvab. Jejich city byly opravdové a vzájemné.
V prvních letech manželství trávila Milena noci nad knihami, snažila se doplnit vzdělání, aby vedle vzdělaného partnera obstála. Probírala filozofii, klasickou literaturu, učila se rozumět hudbě i výtvarnému umění – jen proto, aby v kruhu jeho kolegů nepůsobila nepatřičně.
Za touto intelektuální fasádou se však skrýval smutek. Měsíce ubíhaly a vytoužené těhotenství nepřicházelo. Jednoho dne se v zoufalství svěřila:
— Jestli nebudu mít dítě, pak nejsem žena.
— A já už dávno nejsem muž, — odpověděl chladně.
Vyšlo najevo, že Kolář o své neplodnosti věděl, ale po celá léta ji tajil. Desetileté manželství se rozpadlo během okamžiku a zanechalo po sobě jen prázdno a hořkost.
PŘECHODNÉ ŠTĚSTÍ
Ze všech jejích vztahů byl ten následující nejzáhadnější. Daniel Brož, nenápadný student FAMU, si nečekaně získal pozornost slavné herečky na filmovém festivalu v Plzni. První krok udělala ona sama – pozvala ho nejprve na oběd, pak na večeři… a když se vraceli zpět do Brna, už bylo jasné, že pojedou společně. Tam začalo období, které se na krátký čas podobalo opravdovému štěstí a slibovalo nový začátek, jenž se však měl brzy znovu podrobit zkoušce osudu.