Uplynuly čtyři roky. Poté, co Daniel Brož dokončil studium režie, se rozhodl odejít za oceán. Zamířil do Ameriky, kde se věnoval dokumentární tvorbě, a do Československa už se nikdy nevrátil. Tím se uzavřela kapitola vztahu, který Ludmile Rychlíkové na krátký čas vrátil pocit naděje, ale znovu ji zanechal samotnou.
—
MATEŘSKÁ TRAGÉDIE
Posledním mužem v jejím životě byl Roman Konečný, cirkusový administrátor, o osm let mladší než ona. Věkový rozdíl ani nesouhlas rodičů Mileny Jelínkové jejich vztah nezastavily. Cit mezi nimi propukl prudce a nečekaně. Zdálo se, že osud jí konečně podává vytoužený dar – Milena otěhotněla.
Radost však měla velmi krátké trvání. Zhoršující se psychické potíže a neustálý tlak ze strany matky ji postupně přivedly k rozhodnutí, které ji poznamenalo na celý život. Prakticky se vzdala péče o právě narozeného syna.
„Nezvládneš to,“ opakovala neoblomně Ludmila Rychlíková a pozorovala roztřesené ruce i nejistý hlas své dcery. „V tomhle stavu…“
Nešlo o to, že by Milena svého malého Míťu nemilovala. Milovala ho bezmezně. Jenže mateřství si představovala jinak – jako jemný obraz plný úsměvů, pohlazení a něžných slov. Pleny, kaše, probdělé noci, pláč a nekonečná únava do této představy nezapadaly. Tyto povinnosti jí připadaly vzdálené, téměř neskutečné.
Po návratu z porodnice vydržela u rodičů sotva týden. Pak se s pocitem úlevy vrátila do svého prostorného bytu v Brně. Chlapec zůstal v péči prarodičů.
Když mu bylo půl roku, nastoupil do jeslí, později byl umístěn do internátu pro děti vytížených rodičů. Školní sešity se brzy zaplnily špatnými známkami. Do deváté třídy se ukázalo, že má mezery i v základním učivu. Milena obíhala město, sháněla nejlepší možné učitele, jen aby syn dostal šanci dostat se na vysokou školu.
Ani volba budoucí profese však nebyla jeho vlastním rozhodnutím.
„Můj vnuk bude lékař,“ prohlásila Ludmila Rychlíková bez prostoru k diskusi.
Přitom všichni kolem viděli, s jakým nadšením vystupoval ve školních představeních, jakým zápalem sedával u klavíru nebo s kytarou v ruce.
„Má talent na jeviště,“ rozplývali se učitelé hudby.
„Flákač,“ opravovala je babička.
Navzdory všem překážkám vyrostl syn Mileny Jelínkové a Romana Konečného v cílevědomého a schopného muže. Vystudoval medicínu, poté odešel do Ameriky, kde vybudoval úspěšnou kariéru neurochirurga. Oženil se a svou dceru pojmenoval po matce – Milena.
Míťovi nebyl ještě ani rok, když Milena zjistila, že čeká další dítě. Mohla to být radostná zpráva, ale rodinná porada rozhodla jinak.
„S takovým manželstvím žádné druhé dítě a žádné další starosti,“ zněl verdikt.
Zvyklá podřizovat se matčině autoritě souhlasila i tentokrát. Teprve mnohem později, když vyprovázela syna do Spojených států, se k těmto okamžikům v myšlenkách vracela.
„Tehdy mi připadalo, že porodit druhé dítě by bylo šílenství,“ říkávala si. „Dnes si říkám… Co když to byla holčička? Možná by zůstala. Syn vyrostl, odletěl. Další moje chyba…“
Roman Konečný později nabídl vlastní verzi příběhu. Tvrdil, že mu syn byl odebrán na nátlak dominantní Ludmily Rychlíkové. On sám prý tlak nevydržel a jednoduše rezignoval. Někteří mu to vyčítali jako slabost. Jiní si kladli otázku, co se ve skutečnosti odehrávalo za zavřenými dveřmi jejich bytu.
V roce 2008 se Milena Jelínková objevila před kamerou naposledy. Film Nirvana se stal tichým rozloučením národní umělkyně s filmovým světem.
Žádná stopa někdejší záře, jen klidná důstojnost, kterou nedokázal vzít čas ani nemoc.
Nikdy si nestěžovala, nikdy nežádala o pomoc. Žila z nenápadného důchodu, avšak s aristokratickým klidem. Klidně utratila poslední peníze za flakon parfému Chanel No. 5 nebo hedvábný šátek. Byl to její osobitý styl – zahrát i svou poslední roli se stejným přesvědčením jako ty předchozí.
Kdyby tu nebyla nemoc, která pomalu rozmazávala hranice reality… Jednoho dne se v parku ozvala starostlivá žena:
„Mohu vám pomoci?“
„Ne, drahá,“ usmála se Milena Jelínková tím známým úsměvem, který jí vždy rozzářil oči. „Já jsem v pořádku… Jen se procházím… Jen jsem zapomněla, kde bydlím…“
Později vyšlo najevo, že se jí udělalo špatně, ale styděla se oslovit kolemjdoucí. Seděla tiše a čekala. Elegantní, vzpřímená, v obnošeném, přesto noblesním kabátu…
Národní umělkyně Milena Jelínková zemřela 4. května 2014.