Slíbili jí, že si ji časem vezmou k sobě. Jenže skutečnost se začala od slibů nepříjemně vzdalovat, a tak byla Renata Blažeková čím dál podrážděnější. Vysněný byt se podařilo pořídit jen na okraji města, nikoli v centru, jak doufala. Vavřinec Petříček se navíc dostal pouze na placené studium a Renatina výplata byla citelně nižší, než s jakou původně počítala.
Život ve velkoměstě rozhodně nebyl procházka růžovým sadem.
Zpočátku si Ludmila Čermáková snažila zachovat dobrou náladu, i když se jí stýskalo. Renata vychovávala Vavřince sama a Ludmila jí po léta pomáhala se vším, co bylo potřeba. Teď ale zůstala stranou. Postupně ji začal obklopovat tíživý pocit prázdna.
Situaci zhoršilo i to, že do druhého pokoje bytu se nastěhoval syn majitele. Podle všeho rodičům lezl na nervy, a tak ho „odložili“ sem. Hlučný, neposedný kluk, věčně obklopený kamarády, hlasitá hudba do noci. Klid byl luxus, který Ludmila rychle přestala znát.
Dokonce si musela zamykat jídlo ve své skříni. Mladí si bez ostychu brali, co našli, a když se ozvala, jen se smáli, že prý došlo k omylu. Zkoušejte se s nimi dohadovat.
Není divu, že se domů vracela nerada. Jednoho večera kráčela ulicemi, zachumlaná do kabátu, se sklíčenými myšlenkami, aniž by si uvědomila, kam ji kroky vedou. Zastavila se až u domu, kde kdysi vychovala Renatu a kam dcera přivezla z porodnice malého Vavřince.
Posadila se na lavičku před domem. V oknech jejího bývalého bytu se svítilo, za záclonami se míhaly siluety cizích lidí. Na krátký okamžik se jí zdálo, že u okna stojí Renata, odhrne závěs a zadívá se do tmy, jako by na ni pomyslela.
Ludmila se otřásla zimou a pevněji si zapnula kabát — večer byl chladný. Vtom zaslechla tiché zasténání. Ohlédla se a s překvapením si všimla staršího muže sedícího na opačném konci lavičky, zakloněného, s hlavou opřenou dozadu.
Jak si ho mohla nevšimnout dřív?
Napadlo ji, že je tma a muž zřejmě spal, možná byl opilý, a nejrozumnější by bylo odejít. Vstala a udělala pár kroků, ale ozvalo se další sténání a nesrozumitelná slova. Vrátila se blíž.
„Pomozte… je mi zle… nemůžu dýchat,“ zachraptěl prosebně.
Ludmila Čermáková bez váhání vytáhla mobilní telefon a zavolala záchranku. Siréna se v dálce ještě neozývala, ale ona zůstala stát u lavičky a snažila se muže uklidnit, netušíc, že během několika minut se její večer změní víc, než by si dokázala představit.