«Podávám žádost o rozvod.» — pronesla klidně, Aleš ztuhl

Je hrozné přežívat jako neviditelná žena.
Příběhy

„Je mi trapné vzít tě s sebou na ten banket,“ pronesl Aleš Navrátil, aniž by odtrhl pohled od displeje telefonu. „Budou tam lidé. Normální lidé.“

Kateřina Blažeková stála u lednice a v ruce svírala krabici s mlékem. Dvanáct let manželství, dvě děti. A teď slyší, že je ostudou.

„Vezmu si černé šaty,“ ozvala se klidně. „Ty, které jsi mi sám koupil.“

„O šaty nejde,“ zvedl konečně oči. „Jde o tebe. Přestala ses o sebe starat. Vlasy, pleť… prostě působíš unaveně, nevýrazně. Přijde tam Jakub Janeček s manželkou. Ta je stylistka. A ty… víš sama.“

Kateřina mlčela jen vteřinu. „Tak tam prostě nepůjdu.“

„Výborně,“ kývl spokojeně. „Řeknu, že máš horečku. Nikdo se nebude ptát.“

Zamířil do koupelny a pustil sprchu. Ona zůstala stát uprostřed kuchyně. Za zdí tiše oddychovaly děti. Matěj Švec, deset let, a Eliška Vaceková, osm. Hypotéka, účty, úkoly do školy, třídní schůzky. V tom všem se postupně rozplynula – a manžel se za ni začal stydět.

„To se úplně zbláznil?“ vyhrkla Veronika Moravecová, kamarádka a kadeřnice, když to slyšela. Dívala se na Kateřinu, jako by právě oznámila konec světa. „Stydět se za vlastní ženu? Kým si vůbec myslí, že je?“

„Vedoucí skladu,“ pokrčila Kateřina rameny. „Nedávno ho povýšili.“

„Aha. A teď se mu manželka nehodí?“ Veronika zalila čaj prudkým pohybem. „Poslouchej. Pamatuješ si, co jsi dělala před dětmi?“

„Učila jsem.“

„Nemyslím práci. Ty jsi vyráběla šperky. Z korálků. To náhrdelník s modrým kamenem mám pořád doma. Lidi se mě dodnes ptají, kde jsem ho sehnala.“

Kateřině se vybavila večerní ticha a modrý avanturín, který skládala po nocích, když se na ni Aleš ještě díval jinýma očima.

„To je dávno.“

„Bylo – ale umíš to znovu,“ usmála se Veronika. „Kdy je ten banket?“

„V sobotu.“

„Skvělé. Zítra přijdeš ke mně. Uděláme vlasy, make-up. Zavoláme Amálii Tomášekové, má šaty. A šperky si připravíš sama.“

„Veroniko, on přece říkal…“

„Na to kašli. Na banket pojedeš. A on se tam bude klepat strachy.“

Amálie přinesla šaty v barvě zralých švestek, dlouhé, splývavé, s odhaleným výstřihem, které na první pohled slibovaly, že ten večer všechno změní.

Pokračování článku

Zežita