Zkoušení trvalo skoro hodinu. Šaty se upravovaly na milimetr, látka se stahovala, připínala špendlíky a znovu povolovala, dokud neseděla dokonale.
„K takovému odstínu potřebuješ něco výjimečného,“ obcházela ji Amálie Tomášeková a hodnotila výsledek ze všech stran. „Stříbro by to zabilo. A zlato taky ne.“
Kateřina Blažeková vytáhla ze skříně starou šperkovnici. Úplně dole, zabalená v jemném hadříku, ležela souprava – náhrdelník a náušnice. Modrý avanturín, ruční práce. Vytvořila ho před osmi lety pro chvíli, která nikdy nepřišla.
„To snad není možné,“ vydechla Amálie a zůstala stát. „Tohle je umění. Dělala jsi to ty?“
„Ano.“
Veronika Moravecová se pustila do vlasů – nechala je splývat v lehkých vlnách, bez okázalosti. Líčení bylo střídmé, ale zdůrazňovalo pohled. Kateřina si oblékla šaty a zapnula šperky. Chladné kameny dosedly na krk s příjemnou vahou, jako by jí připomínaly, kým byla.
„Podívej se,“ pobídla ji Amálie a navedla ji k zrcadlu.
Kateřina se zadívala. Nestála tam žena, která dvanáct let drhla podlahy a míchala polévky. Viděla sebe samu. Tu, kterou kdysi bývala.
Restaurace na nábřeží byla plná světel a šumu hlasů. Obleky, večerní róby, tlumená hudba. Kateřina dorazila schválně pozdě. Na okamžik se hovory zastavily.
Aleš Navrátil postával u baru a smál se. Jakmile ji zahlédl, úsměv mu ztuhl. Prošla kolem bez jediného pohledu a usedla ke vzdálenému stolu. Záda rovná, ruce klidně složené v klíně.
„Promiňte, je tu volno?“ ozval se hlas vedle ní.
Muž kolem pětačtyřiceti, šedý oblek, pozorné oči.
„Ano.“
„Vítězslav Brňák,“ představil se. „Spolupracuji s Jakubem Janečkem v jiném oboru. Pekárny. A vy?“
„Kateřina. Manželka vedoucího skladu.“
Pohledem sklouzl k jejím šperkům.
„Avanturín,“ pronesl uznale. „Ruční práce, to je vidět. Moje matka kameny sbírala. Tohle se jen tak nevidí.“
„Vyrobila jsem je sama.“
„Vážně?“ naklonil se blíž, aby si prohlédl detaily. „Tohle je vysoká úroveň. Prodáváte?“
„Ne. Já… jsem v domácnosti.“
„To je zvláštní,“ pousmál se. „S takovým talentem lidé doma obvykle nezůstávají.“
Zbytek večera se od ní téměř nehnul. Mluvili o kamenech, o tvoření, o tom, jak snadno člověk v každodennosti zapomene, kým je. A když zazněly první tóny k tanci, Vítězslav se zvedl a s lehkým úklonem jí nabídl ruku.