Vítězslav se po sále pohyboval s lehkostí, nosil sklenky se sektem, vtipkoval a rozdával úsměvy. Kateřina Blažeková si přitom nemohla nevšimnout, jak Aleš Navrátil sleduje scénu od stolu. S každou další minutou mu rysy tuhnuly a pohled tmavnul.
Když se večer chýlil ke konci a ona vyšla před budovu, Vítězslav ji doprovodil až k autu.
„Kateřino, pokud byste se někdy chtěla k výrobě šperků vrátit, ozvěte se,“ řekl a podal jí vizitku. „Znám lidi, kteří o takové věci skutečně stojí. A nemálo.“
Vzala kartičku, mlčky přikývla a schovala ji do kabelky.
Doma Aleš vybuchl dřív, než si stačila sundat kabát.
„Co to mělo znamenat?“ vyjel. „Celý večer s tím Vítězslavem! Všichni koukali. Všichni viděli, jak se moje žena lepí na cizího chlapa!“
„Nelepila jsem se,“ odpověděla klidně. „Normálně jsme si povídali.“
„Povídali? Třikrát jsi s ním tancovala! Třikrát! Jakub Janeček se mě ptal, jestli je všechno v pořádku. Bylo mi trapně!“
„Tobě je trapně pořád,“ sundala boty a postavila je ke zdi. „Trapně tě mít se mnou, trapně, když si mě někdo všimne. Je ti vůbec někdy něco jiného?“
„Mlč! Myslíš si, že si oblékneš hadr a jsi někdo? Nejsi nic. Jen hospodyňka. Žiješ z mých peněz a ještě si hraješ na princeznu.“
Dřív by se rozplakala. Zavřela by se v ložnici a mlčela. Tentokrát se v ní ale cosi zlomilo – nebo naopak zapadlo na správné místo.
„Slabí muži se bojí silných žen,“ pronesla tiše. „Jsi plný komplexů, Aleši. Děsí tě, že bych mohla vidět, jak malý ve skutečnosti jsi.“
„Vypadni.“
„Podávám žádost o rozvod.“
Ztuhl. Díval se na ni a poprvé v jeho očích nebyl vztek, ale nejistota.
„A kam půjdeš se dvěma dětmi? Ze svých korálků nevyžiješ.“
„Vyžiju.“
Ráno vytáhla vizitku a vytočila číslo.
Vítězslav nespěchal, netlačil. Scházeli se v kavárnách, mluvili o možnostech. Vyprávěl jí o známé, která provozuje galerii autorské tvorby, o tom, že ruční práce má znovu cenu a lidé už nechtějí sériovou prázdnotu.
„Máte talent, Kateřino,“ řekl jí jednou. „A vzácnou kombinaci citu a vkusu.“
Začala tvořit po nocích. Aventurín, jaspis, karneol. Prsty se jí znovu rozpomněly na rytmus, který kdysi důvěrně znaly, a v tichu bytu se pomalu rodilo něco, co mělo brzy změnit mnohem víc než jen její dny.