Postupně vznikaly náhrdelníky, náramky i náušnice. Vítězslav Brňák si hotové kusy pravidelně vyzvedával a vozil je do galerie. Sotva uplynul týden, telefon zazvonil znovu – všechno bylo pryč. Zájem rostl, zakázky se množily.
„Aleš o tom ví?“
„Ne. Se mnou už nemluví.“
„A rozvod?“
„Mám právníka. Rozjíždíme to.“
Vítězslav pomáhal tiše a věcně. Žádná gesta, žádné řeči. Předal kontakty, pomohl sehnat byt k pronájmu. Když si Kateřina Blažeková balila kufry, stál Aleš Navrátil ve dveřích a posměšně se usmíval.
„Stejně se za týden vrátíš. A po kolenou.“
Zavřela kufr, prošla kolem něj a neřekla ani slovo.
Uplynulo půl roku. Malý byt na okraji města, dvě děti, práce až nad hlavu. Objednávky se valily jedna za druhou. Galerie přišla s nabídkou samostatné výstavy. Kateřina si založila profil na sociálních sítích, přidávala fotografie svých šperků a sledujících přibývalo.
Vítězslav občas přijel, přivezl dětem knížky, zavolal. Netlačil, nezasahoval. Prostě byl nablízku.
„Mami, líbí se ti?“ zeptala se jednou Eliška Vaceková.
„Ano.“
„Nám taky. Nekřičí.“
Po roce se Vítězslav ozval jinak než obvykle. U večeře, bez okázalosti, jen klidným hlasem řekl:
„Chci, abyste byli se mnou. Vy všichni.“
Kateřina byla připravená.
O dva roky později procházel Aleš obchodním centrem. Po vyhazovu skončil jako nosič zboží – Jakub Janeček se o jeho chování k manželce dozvěděl a po třech měsících ho poslal pryč. Pronajatý pokoj, dluhy, prázdno.
U klenotnictví je spatřil. Kateřina ve světlém kabátu, upravená, na krku známý aventurín. Vítězslav ji držel za ruku. Matěj Švec a Eliška se smáli a překřikovali jeden druhého.
Zastavil se a díval se, jak nastupují do auta. Jak jí Vítězslav otevírá dveře. Jak se usmívá. Pak pohlédl na svůj odraz ve skle – ošoupaná bunda, unavená tvář, prázdné oči.
Ztratil královnu. A ona se naučila žít bez něj.
To bylo jeho nejtvrdší trestání: pochopit příliš pozdě, co měl.