— Jdi do kuchyně, neosramuj nás před lidmi, — řekl manžel klidně, jako by diskutoval o počasí.
Stála jsem ve dveřích obývacího pokoje s podnosem, na kterém chladl můj specialitní štrúdl. U stolu seděly tři přítelkyně tchyně — Míla, Zdena a Dana. Ztuhly se sklenkami v rukou a dívaly se střídavě na mě a na Stanislavu Černou, moji tchyni, která seděla v čele stolu s vítězoslavným výrazem.
— Tomáš má pravdu, Lenko, — protáhla tchyně, aniž se na mě podívala. — Normální snachy mají zlaté ruce, ale ty… no, sama vidíš.
Míla se trapně odkašlala. Zdena se zabořila do telefonu. Dana předstírala, že studuje obraz na zdi.
— Promiňte, holky, za nepříjemnost, — pokračovala Stanislava už hlasitěji. — Snacha se u nás… jak to říct… snaží, ale nestačí. Vy přece rozumíte, v našem věku už to nenaučíš.
Bylo mi třicet tři let. Tchyni bylo padesát osm. Mluvila tak, jako bych byla hloupá holka, kterou z laskavosti vzala do rodiny.
Postavila jsem podnos na kraj stolu a mlčky zamířila k východu. Do zad mi letěl smích Stanislavy a tlumené: „Vidíte? Ani nepoděkovala!“
V předsíni jsem se opřela o zeď a zavřela oči. Rok. Celý rok jsem to snášela. Od toho dne, co se tchyně „na čas“ přestěhovala k nám po rekonstrukci ve svém bytě. Rekonstrukce dávno skončila, ale ona zůstala. A každým dnem se tu cítila jistější.
Ale dnes to bolelo obzvlášť. Dnes před hosty. Před jejími přítelkyněmi, které se teď na mě dívaly jako na služku.
Setřela jsem vyvstalé slzy hřbetem ruky a zaslechla, jak se otevírají vchodové dveře. Na prahu stála moje máma — Irena Svobodová, elegantní žena padesáti čtyř let, ve světlém kabátě a s malou kabelkou v ruce.
— Lenko? — hned si všimla mého obličeje. — Co se stalo?
Zavrtěla jsem hlavou:
— Nic, mami. Jen jsem unavená.
Máma přimhouřila oči, svlékla si kabát a prošla do obýváku. Šla jsem za ní.
— Ireno! — zvolala Stanislava s neupřímnou radostí. — Jaké setkání! Pojďte dál, posaďte se!
— Dobrý večer, — odpověděla máma rovně a zastavila se u stolu.
Míla, Zdena a Dana pozdravily. Znaly moji mámu — všechny tři byly stálými klientkami jejího salonu krásy „Iris“ už asi patnáct let. Stanislava Černá tam také chodila posledních deset let.
— Stanislavo, — řekla máma klidným, pracovním tónem, — potřebuji si s vámi promluvit.
— Ó, samozřejmě, samozřejmě! — tchyně se rozplývala v úsměvu. — Holky, nic vám nevadí? Irena je majitelka nejlepšího salonu ve městě!
— Ano, ano, Irko, ty jsi jako vždycky kouzelnice, — přitakala Míla.
— Irčo, minule jsi mi udělala takový účes, — vmísila se Zdena.
Máma jim přikývla s lehkým úsměvem, ale její pohled zůstal vážný. Vytáhla telefon, otevřela nějakou aplikaci a otočila obrazovku k tchyni.
— Stanislavo, od pondělí už nejste klientkou salonu „Iris“.
Zavládlo ticho. Tchyně zamrkala:
— Promiňte, neslyšela jsem?
— Ruším všechny vaše objednávky, — pokračovala máma stejně rovným tónem. — Účes, manikúra, pedikúra, líčení na svatbu vaší dcery — vše zrušeno. Záloha bude vrácena na kartu do tří dnů.
Stanislava Černá zbledla. Míla a Zdena se na sebe podívaly. Dana zírala do svého talíře.
— To je… to je nějaká chyba, — vypravila ze sebe tchyně. — Ireno, my přece tolik let…
— Právě proto jsem tolik let snášela vaše chování v salonu, — přerušila ji máma. — Jak mluvíte s mistry. Jak ponižujete recepční. Jak požadujete „zvláštní přístup“ a stěžujete si na každou maličkost.
Tchyně otevřela ústa, ale máma pokračovala:
— Mlčela jsem, protože jste matka manžela mé dcery. Myslela jsem, že kvůli Lence to stojí za to vydržet. Ale dnes jsem přišla a slyšela, jak ji ponižujete před hosty. Před těmito samými hosty, — obešla pohledem ženy ztuhle sedící u stolu. — A slyšela jsem, jak to můj zeť podporuje.
Tomáš, který do té doby stál u okna se sklenkou, udělal krok vpřed:
— Ireno, vy nerozumíte situaci…
Máma se k němu otočila:
— Rozumím dokonale. Dovolujete své matce, aby z vaší ženy udělala služku. Ve vlastním domě.
Podívala se znovu na tchyni:
— Stanislavo, vaše dcera Kristýna má za šest dní svatbu. Máte objednán komplex procedur za čtyřiaosmdesát tisíc korun. Vše zaplaceno. Vše zrušeno.
— Ale já… já přece mám svatbu! — v hlase tchyně se objevily tóny paniky. — Jak teď budu na svatbě vlastní dcery?! Ireno, no to přece…
Máma vytáhla telefon a dotkla se obrazovky. Z reproduktoru zazněl krátký signál, pak ženský hlas:
— Haló, Ireno?
— Petro, dobrý večer. Vymaž prosím Stanislavu Černou z databáze klientů. Úplně. Zapiš na černou listinu.
— Rozumím. Už to dělám.
— Děkuji, Petro. Do pondělí.
Máma schovala telefon do kabelky. Stanislava Černá seděla s otevřenými ústy. Míla, Zdena a Dana hleděly do svých talířů jako školačky, které chytili při opisování.
— Soukromý salon, — řekla máma klidně. — Mám právo odmítnout služby kterémukoliv klientovi. Na shledanou, Stanislavo.
Otočila se ke mně:
— Lenko, sbal se. Pojedeš ke mně.
Přikývla jsem, nevěřila jsem tomu, co se děje. Prošla jsem do ložnice, narychlo jsem nacpala do tašky to nejnutnější — doklady, telefon, nabíječku, pár věcí. Ruce se mi třásly. V uších mi bušila krev.
Když jsem vyšla, Tomáš mi zastoupil cestu:
— Lenko, ty teď opravdu odejdeš? Kvůli takové hloupost?
Podívala jsem se na něj — na člověka, s kterým jsem prožila pět let. Na člověka, který ani jednou za ten rok nevstal na mou obranu. Který mlčel, když jeho matka ze mě dělala služku.
— Tohle není hloupost, Tomáši. To je tvoje volba.
— Jaká volba?!
— Vybral sis mámu. Žij s ní.
Obešla jsem ho a zamířila ke dveřím. Máma už stála v předsíni a držela můj kabát.
— Lenko! — zakřičel mi Tomáš do zad. — Budeš litovat!
Máma mi pomohla obléct se, vzala mou tašku a otevřela dveře. Poslední, co jsem před odchodem viděla, byla Stanislava Černá sedící u stolu a její přítelkyně spěšně sbírající kabelky a mumlající omluvy a rozloučení.