Uplynuly dva měsíce.
Svatba Kristýny, dcery Stanislavy Černé, se konala. Dozvěděla jsem se o tom ze sociálních sítí — Míla vyvěsila fotku. Na fotografii stála tchyně s evidentně domácím účesem a levným líčením. Vedle Kristýny, která vypadala nádherně, působila Stanislava Černá jako bledý stín.
Míla, Zdena a Dana se s ní už nestýkaly. Všechny tři zůstaly klientkami mámina salonu a, jak mi máma vyprávěla, teď Stanislavu Černou obcházejí velkým obloukem.
Tomáš podal návrh na rozvod. Nenamítala jsem.
A já… já jsem konečně začala dýchat.
Dnes sedím v malé kavárně poblíž mámina salonu, dopíjím cappuccino a dívám se z okna. Venku je jaro. Město ožívá po zimě.
Máma ke mně na chvilku mezi klientkami zajde, posadí se naproti:
— Jak se máš, Len?
— Dobře, mami. Opravdu dobře.
Usmívá se:
— Jsem na tebe hrdá.
— Já jsem taky na tebe hrdá, — odpovídám. — Děkuji, že jsi nemlčela.
— Mlčela jsem rok, — máma zavrtí hlavou. — Příliš dlouho. Ale myslela jsem, že to musíš pochopit sama. Sama se rozhodnout.
Vezme mou ruku:
— Len, chci, abys si zapamatovala jedno.
— Co?
— Skutečná rodina nejsou ti, kdo ti říkají „vydrž“. Skutečná rodina jsou ti, kdo řeknou: „Dost vydržování. Odvedu tě odsud.“
Přikývnu a slzy se mi znovu draly do očí. Ale tentokrát — z vděčnosti.
Máma odchází zpět do salonu a já sedím dál u okna. Telefon zavibruje — zpráva od realitní makléřky: „Našla jsem pro vás skvělou variantu bytu. Podíváte se?“
Usmívám se a odpovídám: „Ano. Přijedu zítra.“
Nový život nezačíná hlasitými slovy. Začíná tichým rozhodnutím: už nesnášet.
A s někým po boku, kdo řekne: „Odvedu tě odsud.“
Nebyla jsem sama. Měla jsem mámu. Jen jsem na to zapomněla.
Ale ona na mě nezapomněla.