Tomáš zavolal za tři hodiny. Nezvedla jsem. Zavolal znovu. Pak napsal:
„Lenko, vrať se. Všechno probereme.“
Neodpověděla jsem.
Následující den poslal ještě pět zpráv:
„Lenko, no to je přece hloupost. Kvůli jedné větě ničit rodinu?“
„Máma se omluví. Promluvím si s ní.“
„Tvoje matka to přehnala. Zbavit mámu salonu před svatbou sestry — to je kruté.“
Četla jsem a divila se. Opravdu neviděl? Opravdu si myslel, že problém je v „jedné větě“?
Třetí den přijel k mámě. Vyšla jsem k němu.
— Lenko, pojďme si promluvit normálně, — řekl unaveně. — Bez hysterie.
— Nedělala jsem scénu, — odpověděla jsem klidně. — Prostě jsem odešla.
— Odešla kvůli tomu, že máma udělala poznámku? Len, vždyť jsi přece dospělá žena.
— Tomáši, tvoje matka ze mě rok dělala služku. Rok. A ty jsi mlčel.
— Já jsem nemlčel! Jen jsem nechtěl vyvolávat konflikt!
— Mlčel jsi, — opakovala jsem. — Pokaždé, když mě ponižovala, mlčel jsi. Nebo říkal: „Vydrž, je to přece moje máma“.
Přejel si rukou po obličeji:
— Dobře. Dobře, přiznávám, máma to přehnala. Promluvím si s ní. Přestěhuje se zpátky do svého bytu. Rekonstrukce dávno skončila, jen protahovala čas. Řeknu jí to sám. Stačí?
Podívala jsem se na něj. Stojí tady — muž, se kterým jsem prožila pět let. Muž, který sliboval, že mě bude milovat a chránit. A který teprve teď, když jsem odešla, najednou „přiznává“, že jeho matka „to přehnala“.
— Ne, — řekla jsem tiše. — Nestačí.
— Lenko…
— Vybral sis, Tomáši. Před rokem sis vybral svoji matku. Každý den sis ji vybíral. A já jsem čekala, že si vybereš mě. Ale ty sis nevybral.
— To není spravedlivé!
— Je to spravedlivé, — zavrtěla jsem hlavou. — Jsem unavená čekat, až se staneš mým manželem, a ne maminčiným synkem.
Stál a otevíral a zavíral ústa jako ryba. Pak se otočil a odešel.
Večer poslal poslední zprávu:
„Stejně se vrátíš. Nemáš kam jít.“
Zablokovala jsem jeho číslo.