Ve výtahu mě máma objala kolem ramen. Konečně jsem si dovolila plakat.
— Mami, myslíš to vážně? — zeptala jsem se skrz slzy. — Opravdu jsi ji vyhodila ze salonu?
— Už dávno bylo na čase, — odpověděla máma. — Ale čekala jsem. Chtěla jsem, abys sama pochopila, co se děje.
Vyšly jsme na ulici. Mámino auto stálo u vchodu — stříbrná Škoda, vždycky čistá a upravená, jako sama máma. Usedly jsme do vozu a ona nastartovala motor, ale nepohnula se z místa. Otočila se ke mně:
— Vyprávěj. Od začátku.
A já jsem vyprávěla.
Všechno začalo loni v lednu. Stanislava Černá zavolala Tomášovi a řekla, že jí v bytě prasklo potrubí. Vážně prasklo — zaplavilo celou koupelnu a část chodby. Potřebovala kapitální rekonstrukci. Tomáš jí samozřejmě hned nabídl:
— Mami, přestěhuj se k nám. Na chvilku, než udělají opravu.
Já tehdy nenamítala. No, tchyně, no, na pár měsíců. Co je na tom?
První týden se Stanislava chovala tiše. Pomáhala v kuchyni, děkovala za večeři, brzy chodila spát. Dokonce jsem si pomyslela: možná spolu konečně najdeme společnou řeč?
Ale už druhý týden začaly „rady“.
— Lenko, nesprávně krájíš cibuli. Musíš to dělat takhle.
— Lenko, myješ podlahy mopem? Já vždycky rukama, na kolenou. Jinak se to nedomyje.
— Lenko, máš nějaké vadnoucí květiny v květináčích. Správně je zaléváš?
Usmívala jsem se a přikyvovala. Snažila jsem se nereagovat.
Třetí týden se „rady“ změnily v příkazy.
— Lenko, udělej dnes boršč. Tomáš má boršč rád.
— Lenko, vyperte moje věci zvlášť, mám jemné tkaniny.
— Lenko, zajdi do obchodu, potřebuji léky na tlak.
Chodila jsem. Prala. Vařila. Myslela jsem si: vydržím ještě chvilku. Rekonstrukce přece brzy skončí.
Ale v březnu, když jsem se Tomáše zeptala, jak to s bytem jeho matky vypadá, mávl rukou:
— Máma říkala, že dělníci zpozdili termíny. Ještě pár měsíců.
Pár měsíců se změnilo v půl roku. A pak v rok.
A celou tu dobu se Stanislava Černá cítila v našem bytě jistější a jistější. Přestala se ptát na svolení. Začala rozhodovat.
— Tomáši, řekni Lence, že nejím lilky. Ať uvaří něco jiného.
— Tomáši, předej Lence, že mi vadí, když večer hlasitě poslouchá hudbu.
Mluvila o mně ve třetí osobě. Přede mnou. Jako bych v místnosti nebyla.
A Tomáš… Tomáš mlčel. Nebo přikyvoval. Nebo mi říkal: „Len, no vydržíš. Je to přece moje máma.“
Vydržela jsem. Protože jsem ho milovala. Protože jsem doufala, že je to dočasné. Protože jsem se bála udělat scénu.
Ale před třemi dny, když si Stanislava Černá pozvala své přítelkyně na večeři — do našeho bytu, aniž se mě zeptala — a nařídila mi „prostřít stůl, jak se patří“, ucítila jsem, že se dusím.
Vařila jsem celý den. Štrúdl, saláty, předkrmy, hlavní chod. Chtěla jsem, aby bylo všechno perfektní. Aby tchyně aspoň jednou řekla: „Šikovná, Lenko.“
Ale místo toho řekla: „Jdi do kuchyně, neosramuj nás před lidmi.“