— A tehdy jsem pochopila, — dokončila jsem své vyprávění, — že už nemůžu. Že to není dočasné. Že to bude navždy, pokud se nezastavím.
Máma mlčela. Pak se tiše zeptala:
— A Tomáš se aspoň jednou postavil na tvou obranu?
Zavrtěla jsem hlavou.
— Ani jednou.
Máma nastartovala auto a vyrazila.
— Len, musím ti něco říct, — řekla a dívala se na silnici. — O Stanislavě Černé.
Setřela jsem slzy a podívala se na ni.
— Chodí do mého salonu deset let, — pokračovala máma. — A všech těch deset let je… obtížný klient. Velmi obtížný.
— Co tím myslíš?
— Nikdy není spokojená. Účes není takový. Manikúra není ten odstín. Mistr „hrubě mluví“. Pokaždé — stížnost. Pokaždé — scéna.
Máma přibrzdila na semaforu a otočila se ke mně:
— Mé mistry si stěžovaly. Recepční prosily, abych ji už nezapisovala. Ale já jsem to snášela. Víš proč?
Mlčela jsem.
— Protože ses provdala za jejího syna. Myslela jsem: rodina. Musíme udržovat vztahy. Musím být nad věcí.
— Mami…
— Ale dnes, když jsem k vám přišla a slyšela, jak s tebou mluví… — máma sevřela volant. — Jak tě ponižuje před svými přítelkyněmi, které mimochodem výborně vědí, jaká je to dračice, ale mlčí, protože se bojí s ní mít co do činění… Pochopila jsem: dost.
— Ale vždyť svatba její dcery je za šest dní, — zamumlala jsem. — Bude tam vypadat…
— Bude vypadat tak, jak si zaslouží, — řekla máma tvrdě. — Len, rok se nad tebou posmívala. Rok z tebe dělala služku. A tvůj manžel mlčel.
Dojely jsme k máminu domu — malému domku na okraji města, který si před pěti lety koupila z příjmů ze salonu. Vešly jsme dovnitř. Máma uvařila čaj, posadily jsme se v kuchyni.
— Co bude teď? — zeptala jsem se tiše.
— Co chceš, aby bylo?
Dlouho jsem mlčela. Pak jsem řekla:
— Chci, aby Tomáš pochopil. Aby konečně viděl, co jeho matka se mnou dělala. Aby si vybral mě.
Máma přikývla:
— Dobře. Pak počkej. Nevolej mu jako první. Ať si to sám promyslí.