„Mami, už dost! Tyhle papíry nepodepíšu,“ vyštěkl Kryštof Vacek, složku prudce hodil na stůl a otočil se zády k oknu.
„Kryštofe, prosím tě, dělám to přece pro vás,“ snažila se ho obměkčit Milena Tichá a kapesníkem si lehce osušila oči. „Mysli na budoucnost malé Elišky Procházkové. Tady ve městě nemá žádnou perspektivu. Se mnou by měla všechno zajištěné…“
„Ne,“ skočil jí do řeči. „Renata má pravdu. Něco na tomhle všem nesedí.“
Milena sevřela rty a narovnala se. I v pětašedesáti působila dokonale: pečlivý účes, perlový náhrdelník, drahý kostým. Jen pohled, neklidný a ostrý, prozrazoval napětí.
„Takže ty věříš té… své manželce víc než vlastní matce?“ v jejím hlase zazněla chladná tvrdost. „Celý život jsem obětovala továrně i rodině. A ona? Obyčejná účetní, která—“
„—která deset let spravovala veškeré účetnictví závodu a zná každé jediné číslo,“ ozval se klidný hlas ode dveří.
Kryštof sebou trhl. Ani si nevšiml, kdy Renata Mladýová vstoupila do pracovny. Opírala se o futro, byla bledá, ale působila neochvějně. V rukou svírala ošoupanou složku plnou dokumentů.
„Á, snacha dorazila,“ usmála se Milena křečovitě. „Tak copak tam máš? Zase nějaké výmysly o mých údajných podvodech?“
„Ne, paní Tichá. Jsou tam fakta,“ položila Renata složku na stůl. „Záznamy o tom, jak jste posledních pět let vyváděla majetek závodu přes nastrčené firmy. Důkazy o zfalšovaných podpisech na dokumentech. A také o tom, kam zmizely peníze z prodeje západní haly.“
Vzduch v místnosti ztěžkl, ticho bylo téměř bolestné.
Milena se pomalu sesunula do křesla. Pěstě ozdobené prsteny se jí nepatrně třásly.
„Nic z toho neprokážeš,“ procedila po chvíli.
„Už jsem to prokázala,“ odpověděla Renata a vytáhla několik listů. „Znalecký posudek k podpisům. Výpisy z účtů. Ke každé položce mám vysvětlení.“
Kryštof mlčky přejížděl pohledem mezi manželkou a matkou. Vybavily se mu loňské měsíce: nejdřív zmizely prémie, pak se zpožďovaly výplaty, následovala propouštění. Matka mluvila o krizi, o nedostatku zakázek. Teď to všechno začínalo dávat jiný smysl.
„Mami… je to pravda?“ zeptal se chraplavě.
Milena se narovnala. Tvář jí ztuhla jako porcelánová maska.
„Pravda?“ zopakovala. „Víš vůbec, co to slovo znamená? Tenhle závod jsem převzala po tvém otci v devadesátém sedmém. Rozpadlý, zadlužený, plný neschopných lidí. Já ho postavila na nohy! Vlastníma rukama. A tahle—“ vrhla nenávistný pohled na Renatu, „—mi teď bude vykládat o morálce?“
„Ukradla jste čtyřicet milionů korun,“ řekla Renata tiše. „Dluhy jste přenesla na podnik. Tři sta lidí přišlo o práci.“
„Já nikoho nevyhazovala!“ vyhrkla Milena. „Odešli sami. Nezvládli konkurenci, nové technologie—“
„Jaké technologie?“ pousmála se Renata trpce. „Poslední stroj jste pořídila v roce 2012. Od té doby jste jen vybírala peníze z účtů. Všechno mám doložené.“
Kryštof se přiblížil ke stolu a vzal složku do rukou. Listy se mu chvěly mezi prsty, když je pročítal.
„Proboha, mami… proč?“ pronesl zlomeně, zatímco tíha pravdy v místnosti dál neúprosně narůstala.