Milena Tichá se v křesle náhle sesula, jako by z ní někdo vypustil všechnu energii. Ramena jí klesla a v obličeji se během okamžiku objevily rýhy únavy; vypadala, jako by zestárla o celé roky.
„Bylo toho dost…“ vydechla sotva slyšitelně. „Opravdu. Všechno jsem měla. A pak… pak se to zvrtlo. Nechtěla jsem to tak, přísahám. Nejdřív jsem si vzala jen malou částku. Říkala jsem si, že ji hned vrátím. Jenže potom ještě něco… a nakonec přišli oni.“
„Kdo oni?“ zeptal se Kryštof napjatě.
„Na tom už nesejde,“ mávla rukou Milena, aniž by zvedla oči. „Teď už je to jedno. Co po mně vlastně chceš, Renato? Peníze? Nebo odplatu?“
Renata se ani nepohnula. „Chci slyšet pravdu. Zítra je valná hromada akcionářů. Buď jim to řeknete sama, nebo to udělám já.“
Milena vstala a pomalu došla k oknu. Pod nimi se rozprostíral areál továrny – šedivé haly, opuštěná vrátnice, dvůr zarostlý plevelem, kde už dávno nic nežilo.
„Víš, Renato,“ promluvila najednou jiným, tišším hlasem, „připomínáš mi mě samotnou, když jsem byla mladá. Stejně zásadová, stejně přesvědčená, že všechno se dá vyřešit podle pravidel. Chtěla jsi mít všechno čisté, legální…“ Otočila se k ní. „Jenže život takový není. Je špinavý. A já jsem tě chtěla ochránit. Tebe, Kryštofa i vnučku.“
„Ochrániť?“ Renata udělala krok vpřed. „Vy jste na mě přehodila dluhy! Padělala jste podpisy! Kvůli vám jsem teď zapletená do trestné činnosti!“
„Ano, udělala jsem to!“ vykřikla Milena náhle a její hlas se rozlehl kanceláří. „Protože přišli za mnou! Řekli: buď peníze, nebo se Eliška nedostane na školu. Pak znovu: buď další částka, nebo syn nedostane povýšení. Myslíš, že jsem nevěděla, že Kryštofa chtěli loni vyhodit? To já to zařídila! Všechno jsem dělala kvůli rodině!“
Místnost se ponořila do tíživého ticha, které nikdo neměl sílu prolomit.
„Kdo za tebou přišel, mami?“ ozval se Kryštof tiše. „Řekni to. Aspoň jednou za život.“
Milena se pomalu vrátila ke křeslu a těžce dosedla.
„Kučera,“ pronesla po chvíli. „Bronislav Kučera. Pamatuješ si ho? Byl přece i na vaší svatbě…“
Kryštof zbledl. Jméno v Hodoníně znal každý. Úspěšný podnikatel, štědrý sponzor, zastupitel. A podle šeptandy také člověk, který tahal za nitky místního podsvětí.
„A co mu ještě dlužíš?“ zeptal se ochraptěle.
„Už nic,“ ušklíbla se Milena bez radosti. „Všechno jsem zaplatila. Prakticky i továrnu. Samozřejmě přes bílé koně. Já už jsem jen prázdná schránka.“ Bezradně rozhodila rukama.
„Proto jste se snažila přepsat poslední majetek na mě a Kryštofa?“ nenechala se Renata odbýt. „Aby se k němu Kučera nedostal?“
„A záleží na tom ještě?“ odpověděla unaveně. „Udělej si, co chceš. Řekni jim všechno. Jen si pamatuj – Kučera se nevzdává. Má pod palcem banky, finanční úřad i policii.“
Vtom se ozvalo zaklepání. Ve dveřích se objevil člen ochranky.
„Paní Tichá, přijeli lidé z vyšetřování. Major Stanislav Matoušek. Prý je to naléhavé.“
Milena zbledla jako stěna. „Cože? Už teď? Jak…“
„To nejsem já,“ řekla Renata rychle. „Nikomu jsem nic nenahlásila.“
„Tak to je on,“ zašeptala Milena. „Rozhodl se mě odstřihnout…“ Náhle se dala do pohybu, otevřela zásuvku stolu a vytáhla obálku. „Vezmi si to, Kryštofe. Jsou tam dokumenty k účtu ve švýcarské bance. Může se hodit… pokud to stihnete.“
„Mami, přestaň!“ ozval se Kryštof ostře. „Nikdy bychom neutíkali. Musíme to řešit otevřeně.“
„Ty hlupáku,“ vyštěkla Milena s nečekanou tvrdostí. „Jsi stejný jako tvůj otec! Vždycky si myslíš, že pravda všechno spraví…“