„Upřímně?“ vyštěkla Milena Tichá a hlas se jí zlomil vztekem i strachem zároveň. „Tak takhle to tady nefunguje. Spravedlnost? Zapomeň. V tomhle světě se na ni nehraje.“ Pak se prudce obrátila k Renatě. „Ty se o něj postarej. O něj i o holčičku. A zmizte. Ne za týden, ne zítra — hned.“
Bez dalšího vysvětlování sáhla do kabelky, vytáhla mobil a s pevností, která se zdála být spíš hraná než skutečná, vytočila číslo.
„Haló, Bronislave? Ano, jsem to já.“ Krátká pauza. „Takže ses rozhodl takhle… Dobře. Jen jednu věc ti řeknu — děti nech být. Slib mi to.“ Znovu ticho, pak tišší hlas: „Děkuju. A… promiň mi všechno.“
Z přízemí se ozval hluk motorů a tlumené bouchání dveří. Někdo přijel. A nebyl to nikdo vítaný.
„Ven. Zadním vchodem,“ vyhrkla Milena a mávla rukou ke dveřím. „Kryštof ví kudy. Vezměte papíry a zmizte. Okamžitě.“
„Mami, my tě tady nemůžeme nechat,“ vyhrkl Kryštof Vacek a udělal krok k ní.
„Ale můžete!“ skoro zakřičela. „A taky musíte! Já tohle spustila, tak to taky dotáhnu do konce sama. Už žádné řeči. Jděte!“
Renata pevně sevřela Kryštofovu ruku. „Poslouchej ji. Má pravdu. Jestli chceme, aby to mělo smysl, musíme pryč. Hned.“
Kryštof se vytrhl a vrhl se k matce. „Já tě tu nenechám!“
„Synku…“ Milena Tichá se náhle usmála. Stejným způsobem jako kdysi, když ho vodila do školy a hladila po vlasech. „Mám tě ráda víc, než si dokážeš představit. A jsem na tebe pyšná. Vyrostl z tebe chlap. Lepší, než jakého bych si zasloužila.“ Hlas se jí zachvěl, ale rychle se vzpamatovala. „A teď běž. Prosím. Rychle.“
Vyrazili zadním vchodem ve chvíli, kdy se z hlavní haly už ozývaly cizí hlasy. Renata tiskla k hrudi desky s dokumenty, Kryštof svíral obálku, kterou mu matka předala.
„Tudy, přes dvorek,“ sykl a táhl ji za sebou.
K brance chybělo jen pár kroků, když se za nimi ozvala rána.
Výstřel.
Jeden jediný.
Kryštof se zastavil, jako by zkameněl. „Ne…“ uniklo mu z úst. „Prosím, ne…“
Renata se mu pověsila na paži. „Nesmíš se vracet! Nic tím nezměníš! Musíme pryč!“
Druhý výstřel už nepřišel.
Utíkali temnými ulicemi Hodonína, městem, které Kryštof znal odmalička. Míjeli starou věž, opuštěný park, zavřené obchody s výlohami zahalenými do tmy. Město mlčelo, jako by zatajeně přihlíželo.
Teprve u nádraží se Kryštof zastavil a opřel se o studenou zeď. „Musím zpátky. Aspoň zjistit…“
„Ne,“ Renata mu vzala obličej do dlaní a donutila ho podívat se jí do očí. „Musíme vyzvednout Elišku z internátu a odjet. Teď hned. Jinak to všechno bylo zbytečné.“
„Zbytečné?“ hořce se ušklíbl. „Moje máma právě…“
„Tvoje máma nás zachránila,“ přerušila ho pevně. „Možná poprvé a naposledy v životě udělala správnou věc. Nenech tu oběť vyznít naprázdno.“
Dlouho na ni mlčky hleděl. Pak pomalu přikývl. „Dobře. Jedeme pro Elišku.“
Do internátu dorazili za půl hodiny. Vymysleli si historku o náhlé hospitalizaci babičky, převzali ospalou dceru. Eliška Procházková jen zmateně mrkala, když ji otec nesl v náručí k autu.
„Tati… kam jedeme?“ zamumlala.
„Na výlet, zlatíčko,“ odpověděl tiše. „Na dlouhý výlet.“
Vyrazili po noční silnici, dokud Hodonín nezmizel v dálce. Eliška spala na zadním sedadle, přikrytá Kryštofovou bundou. Renata držela na klíně složku s dokumenty a obálku od tchyně.
„Měli bychom se podívat, co tam je,“ zašeptala.
Kryštof mlčky přikývl. Renata otevřela obálku. Uvnitř našla papíry ke kontu ve švýcarské bance, několik zažloutlých fotografií a ručně psaný vzkaz.
„Drazí moji, pokud čtete tyto řádky, znamená to, že jsem se nakonec odhodlala. Odpusťte mi. Za všechno. Na účtu je třicet milionů korun — všechno, co…“