„…to jediné, co se mi podařilo zachránit. Bude to stačit na nový začátek. Odjeďte co nejdál, změňte jména. A hlavně se nepokoušejte hledat pravdu. Je vykoupená příliš vysokou cenou. Vaše máma.“
Kryštof Vacek zastavil auto u krajnice. Lokty si opřel o volant a obličej si zakryl dlaněmi. Tělem mu projely křeče a ramena se mu nekontrolovaně chvěla.
Renata Mladýová mlčela. Jen mu pomalu přejížděla rukou po zádech a nechala ho, aby ze sebe dostal všechno, co v něm zůstalo. Věděla, že se neloučí pouze s Milenou Tichou. V té chvíli se uzavíral celý jeho dosavadní svět. Město, kde vyrostl. Lidé, se kterými už nikdy nebude moci mluvit. Všechno známé, bezpečné a dávno zakořeněné.
„Víš,“ ozval se po dlouhé pauze, když si otřel oči, „ona nás opravdu měla ráda. Po svém. Pokřiveně, chybně… ale přesto.“
„Já vím,“ odpověděla Renata sotva slyšitelně. „Možná právě proto to skončilo takhle. Chtěla vás ochránit.“
Za svítání projeli branami Brna. Eliška Procházková pořád spala, a tak se rozhodli zastavit na snídani v nenápadném motorestu u silnice.
Nad jejich stolkem běžela zapnutá televize bez zvuku. Moderátorka pohybovala rty a dole se posouval text: „V Hodoníně byla nalezena mrtvá ředitelka strojírenského závodu. Podle prvních informací mohly být příčinou sebevraždy vážné finanční potíže podniku…“
Kryštof se od obrazovky odvrátil.
„Co bude teď?“ zeptal se tlumeně.
„Teď?“ Renata vytáhla ze složky dokumenty. „Teď jedeme do banky a vybereme peníze. Pak koupíme lístky někam hodně daleko. A začneme znovu.“
„A Bronislav Kučera?“
Renata se krátce usmála bez špetky radosti. „Co s ním? Mrtví nic nevymáhají. A když nejsou dluhy, není ani kdo by je připomínal.“
Kryštof se na ni zadíval pozorněji. „Víš, že jsi mámě podobná? Máš stejnou sílu.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Já jsem jiná. Ona stavěla život na lžích. My začneme bez nich. Od nuly. Poctivě.“
Venku se rodil nový den. Město se probouzelo, ulice se plnily zvuky, vůněmi a hlasy. Obyčejné ráno pro obyčejné lidi, kteří netušili, že v zapadlém bistru sedí rodina, pro niž tenhle den znamená úplný přelom.
Eliška se protáhla a otevřela oči. „Mami, tati… kam pojedeme?“
Renata si s Kryštofem vyměnila pohled a usmála se. „Do nového domova, zlatíčko. Bude tam zahrada, houpačka a spousta slunce.“
„A babička?“ zeptala se opatrně.
Kryštof na chvíli zaváhal. „Babička… bude na jiném místě. Ale má tě moc ráda. A přeje si, abychom byli šťastní.“
Eliška zamyšleně kroužila lžičkou v talíři. „A budeme?“
Renata pevně stiskla manželovu ruku. „Ano. Budeme. Jen to chce čas.“
Když vyšli ven, Brno už naplno žilo. Doprava hučela, lidé spěchali, den se rozbíhal naplno.
Nevěděli, co je čeká. Netušili, zda jejich plán vyjde. Neměli jistotu, jaký život je na novém místě potká.
Věděli jen jediné: že jsou spolu. A že pravda, jakkoli bolavá, je pořád snesitelnější než ta nejkrásnější lež.
Kryštof nastartoval.
„Tak kam?“
„Na jih,“ rozložila Renata mapu na kolenou. „Co nejdál od velkých měst. Tam, kde je teplo a světlo.“
„A tentokrát doopravdy?“ pousmál se.
„Tentokrát už jen opravdově.“