— Má nevěsta je chyba, — řekla Vlasta Nováková do mikrofonu a ukázala na mě prstem.
Sto hostů zmlklo.
Pak se někdo zasmál — krátce, nervózně. Paní Horáková u vedlejšího stolu. Zakryla si ústa rukou, ale oči se jí smály.
— Je jí dvacet šest, — pokračovala Vlasta. — Můj syn je třicet tři. Potřebuje zralejší ženu. Znají se osm měsíců. Osm! To není dost na manželství.
Pan Novotný vytáhl mobil. Natáčel. Jeho žena šeptala sousedce: „To není možné, to přece nemůže myslet vážně…“
Ale myslela.
— Takže já, jako matka ženicha, říkám otevřeně: tento sňatek neschvaluji. — Vlasta zvedla sklenici šampaňského. — Ale co dělat. Mladost. Hloupost. Láska je slepá, že? Připíjím. Na zdraví novomanželů. Ať to vydrží aspoň rok.
Někdo u stolů se zasmál nahlas. Pak další. Pak celá řada u zadních stolů.
Mladá holka od vedlejšího stolu šeptala kamarádce: „Chudák nevěsta. To je ponížení.“ Kamarádka jí odpověděla: „Fotíš to? Dej to na Instagram.“
Seděla jsem u hlavního stolu. Ve svatebních šatech, které jsem vybírala tři měsíce. S květinovou korunou v vlasech, kterou mi máma upletla ráno. Vedle Tomáše, mého čerstvého manžela, který se díval do talíře. Ruce měl sepnuté na klíně. Nedýchal.
Dvacet minut po obřadu. Na mé vlastní svatbě. Před stem hosty. V restauraci, kterou vlastnil můj otec.
A moje tchyně mi právě řekla, že jsem chyba.
Vlasta položila mikrofon zpátky na stůl. Usmála se — ten typ úsměvu, který říká: konečně jsem to řekla nahlas, a nikdo mě nezastaví. Vrátila se ke svému místu. Sestra Tomáše, Petra, se na ni dívala s otevřenými ústy. Ale nic neřekla.
Můj otec seděl u vedlejšího stolu. Viděl jsem, jak se mu tváří svaly. Jak sevřel sklenici tak silně, že se mi zdálo, že ji rozdrtí. Jak se podíval na mě — ve svatebních šatech, s rozmazanou tušem, se sepnutýma rukama.
Viděl Tomáše. Který seděl jako socha. Který neřekl jediné slovo. Který se ani nepodíval na matku. Ani na mě.
Viděl Vlastu. Která se vrátila ke stolu s výrazem vítězky. Která si lokla šampaňské a usmívala se na hosty, kteří ji pozorovali.
Otec vstal. Šel ke svému stolu. Popadl svou sklenici. Vypil ji jedním douškem. Pak položil sklenici zpátky — tak silně, až cinkla.
Celá restaurace se na něj otočila.
Šel k mikrofonu. Vzal ho do ruky. Podíval se na Vlastu Novákovou. Pak na mě.
— Promiňte, — řekl klidně, ale jeho hlas zněl jako ocel, — mohu na chvilku?