Otec stál u mikrofonu. Díval se na Vlastu Novákovou, která seděla u stolu s rozšafným úsměvem.
— Dobrý večer, — řekl otec klidně. — Jsem Jiří Svoboda. Otec nevěsty. A majitel této restaurace.
Vlasta se zarazila. Úsměv jí zmizel z tváře.
— Paní Nováková, — pokračoval otec, — vy jste právě ponížila moji dceru. Na její svatbě. Před stem hosty. V mé restauraci.
— Pane Svobodo, já jsem jen řekla pravdu…
— Mlčte, — přerušil ji otec. Ne hlasitě. Ne agresivně. Prostě pevně.
Vlasta zavřela ústa.
— Tohle je moje restaurace, — řekl otec. — Já rozhoduji, kdo tu může být. A vy, paní Nováková, jste právě ztratila to právo.
— Co to má znamenat? — Vlasta vstala.
— To znamená, že vás žádám, abyste opustila tuto místnost. Ihned.
Sto hostů zmlklo. Nikdo se nepohnul. Nikdo nedýchal.
Vlasta se rozesmála — nervózně:
— To myslíte vážně? Můj syn se tu právě oženil!
— Váš syn, — řekl otec a podíval se na Tomáše, — se právě oženil s mou dcerou. V mé restauraci. Kterou jsem zaplatil. A vy jste ji veřejně ponížila.
— Tomáši! — Vlasta se otočila k synovi. — Řekni něco!
Tomáš seděl. Díval se do talíře. Ruce měl sepnuté na klíně.
— Tomáši! — zopakovala Vlasta.
Nic.
Otec se k němu otočil:
— Tomáši, — řekl klidně, — stojíš při své matce? Nebo při své ženě?
Tomáš zvedl oči. Podíval se na otce. Na matku. Na mě.
— Já… já nevím, co mám říct…
— Řekni, že máma má odejít, — řekl otec.
— Ale ona je přece moje máma…
— A Lenka je tvoje žena. Kterou ses před hodinou zavázal milovat a chránit.
Tomáš otevřel ústa. Nic neřekl.
Otec se otočil k Vlastě:
— Paní Nováková. Opouštíte restauraci. Teď.
— Nemůžete mě vyhodit! — vykřikla Vlasta.
— Mohu. Jsem majitel. A mám právo vykázat kohokoli, kdo porušuje pořádek. Bezpečnostní kamera všechno natáčí. Sto hostů slyšelo, co jste řekla. Odejděte dobrovolně, nebo zavolám ochranu.
Vlasta zčervenala. Pak zbledla. Pak popadla kabelku:
— Tomáši, jdeme!
— Ne, — řekl otec. — Tomáš je můj zeť. Je tady vítán. Vy ne.
— Tomáši! — křičela Vlasta. — Jdeš se mnou?!
Tomáš se podíval na mě. Pak na matku. Pak na otce.
— Já… já musím jít s mámou…
— Ne, — řekl otec. — Nemusíš.
— Ale ona je sama…
— Je dospělá žena, — řekl otec. — Najde si cestu domů.
Tomáš vstal. Šel k matce.
— Promiň, Leni, — řekl přes rameno. — Musím se ujistit, že je v pořádku.
A odešel.
S matkou.
Ven z restaurace.
Ze své vlastní svatby.
Sto hostů sedělo v tichu. Nikdo nevěděl, co dělat.
Otec šel ke mně. Vzal mou ruku.
— Leni, zlato. Vstaneš?
Vstala jsem. Nohy se mi třásly.
Otec mě dovedl k mikrofonu:
— Drahé hosty, — řekl. — Omlouvám se za tuto situaci. Můj zeť se rozhodl opustit svatbu. S matkou. To je jeho volba.
Zastavil se. Vzal si kapesník a otřel si oči.
— Ale moje dcera tu zůstává. A my budeme slavit. Protože ona si to zaslouží. Zaslouží si slavit. S lidmi, kteří ji milují. A respektují.
Někdo začal tleskat. Pak další. A další.
Za chvíli celý sál tleskal.
Stála jsem u mikrofonu. Ve svatebních šatech. Bez ženicha.
Otec mě objal:
— Půjdeme domů, zlato?
Zavrtěla jsem hlavou:
— Ne. Zůstaneme. Budeme slavit.
— Jsi si jistá?
— Ano. Protože máš pravdu. Zasloužím si to.