Svatba pokračovala. Bez ženicha. Bez tchyně.
Tančila jsem s otcem. Pak s bratrancem. Pak se sestřenicí. Jedla jsem dort. Smála jsem se vtipům strýce. Pila jsem šampaňské.
A každou minutu jsem čekala, že se Tomáš vrátí.
Nevrátil se.
O půlnoci jsem šla ven. Posadila jsem se na lavičku před restaurací. Měsíc svítil. Bylo ticho.
Za mnou vyšel otec. Sedl si vedle:
— Jak se máš?
— Nevím, tati.
— Zavolal?
— Ne.
Otec přikývl. Chvíli mlčel. Pak řekl:
— Leni, můžu ti něco říct?
— Ano.
— Tomáš dnes udělal volbu. Ne matka za něj. On sám. Viděl, jak tě ponižuje. Slyšel, co řekla. A vybral si ji.
— Ale…
— Žádné ale, zlato. Vybral si ji. Na tvé svatbě. Před stem lidmi. To není chyba. To je rozhodnutí.
Slzy mi tekly po tvářích.
— Co mám dělat, tati?
— Co chceš dělat?
— Nevím.
— Láska není dost, Leni, — řekl ticho. — Musí tam být úcta. Musí tam být odvaha. Tomáš tě miluje, to vím. Ale neměl odvahu tě chránit. A bez toho láska nestačí.
Tomáš mi napsal o druhé v noci:
„Leni, promiň. Máma měla panický záchvat. Musel jsem ji odvézt domů. Vrátím se zítra. Promluvíme si.“
Napsala jsem zpátky:
„Ne, Tomáši. Dnes jsi udělal volbu. Vybrals si mámu. Žij s tím.“
Zablokovala jsem jeho číslo.