Prošly tři měsíce.
Rozvod byl rychlý. Tomáš nepřišel na jednání. Poslal právníka. Právník řekl: „Můj klient lituje. Chce druhou šanci.“
Soudce se mě zeptal: „Chcete druhou šanci?“
Řekla jsem: „Ne.“
Rozvod byl schválen.
Dnes sedím v kavárně „U Zlaté husy“ — tatínkově restauraci. Přejmenoval ji po svatbě. Řekl: „Nový začátek.“
Piju cappuccino. Čtu knihu. Za oknem prochází páry. Drží se za ruce. Směji se.
Jednou to budu zase já. S někým jiným. S někým, kdo se postaví.
Telefon vibruje. Zpráva od Tomáše — z jiného čísla, protože jsem ho blokovala:
„Leni, prosím. Odpusť mi. Udělal jsem chybu. Rozešel jsem se s mámou. Už spolu nemluvíme. Prosím, dej mi šanci.“
Čtu to. Pak mažu.
Protože otec má pravdu. Volba na svatbě nebyla chyba. Byla rozhodnutí.
A já si zasloužím někoho, kdo si vybere mě. Vždycky. Hned napoprvé.
Ne někoho, kdo si vybere mámu. A pak to lituje.
Otec ke mně přichází. Sedá si:
— Jak se máš, Leni?
— Dobře, tati. Opravdu dobře.
— Psal ti?
— Ano. Smazala jsem to.
Usmívá se:
— Jsem na tebe hrdý.
— Proč?
— Protože víš, co si zasloužíš. A nedáš se od toho odradit.
Beru jeho ruku:
— Díky, tati. Za tu svatbu. Za to, cos udělal.
— To nebylo nic.
— Bylo. Vyhnal jsi mého ženicha z naší svatby. V tvé restauraci. Před stem lidmi.
— Vyhnal jsem někoho, kdo tě nerespektoval, — opravil mě. — Že to byl tvůj ženich, je jen detail.
Směju se. Pláču. Oboje najednou.
— Co budu dělat, tati?
— Budeš žít. Najdeš si někoho jiného. Někoho, kdo vstane. Kdo řekne: „Dost.“ Kdo si vybere tebe. Na první pohled. Bez váhání.
— A když nenajdu?
— Najdeš. Protože máš hodnotu, Leni. A správný muž to uvidí.
Venku začíná padat sníh. První sníh sezóny.
Dívám se z okna. Na ulici vidím pár. Muž ji objímá. Brání ji před sněhem svým kabátem. Směje se.
Tohle chci. Tohle si zasloužím.
Ne muže, který odejde ze svatby s matkou.
Ale muže, který vyhodí matku ze svatby. Pro mě.
Otec to udělal. Ukázal mi, jak to vypadá, když tě někdo chrání.
A teď vím, co hledat.
A co už nikdy nepřijmout.