V sobotu ráno, když u stolu ještě voněla káva a snídaně se pomalu chýlila ke konci, Radim Smutný se nadechl a obrátil se k rodičům s nečekanou vážností v hlase.
„Mami, tati, potřebuju si s vámi v klidu promluvit. Je to důležité.“
Oba na něj zpozorněli a vyměnili si krátký pohled.
„Tak povídej, synku,“ usmál se Stanislav Kolář klidně a s lehkou ironií dodal: „Čím nás dneska překvapíš?“
Radim se na okamžik zarazil, pak pokračoval: „Víte, že se chci ženit. S Karolínou Tkadlecovou jsme už podali žádost o sňatek.“
„To přece víme,“ odpověděla Dana Řezníková jemně. „O čem pochybuješ? Říkali jste, že žádnou velkou oslavu nechystáte a po obřadu chcete jet odpočívat. Změnilo se něco?“
„Ne, to platí pořád,“ zavrtěl hlavou Radim. „Jenže teď řešíme jednu zásadní věc. A to bydlení. Kde budeme po návratu vlastně žít?“
„No přece tady s námi,“ reagovala Dana bez zaváhání. „Karolína se mi moc líbí, je hodná a šikovná. Ráda jí se vším pomůžu a naučím ji vést domácnost.“
Radim se lehce ošil. „Právě tohle Karolína nechce, mami. Tvrdí, že dvě ženy v jedné kuchyni většinou dlouho nevydrží bez hádek. Bojí se zbytečných konfliktů.“
„Prosím tě!“ povzdechla si Dana. „My jsme s tátou roky bydleli s jeho rodiči a s tchyní jsem se nikdy nehádala. Naopak, hodně mi pomohla, hlavně když ses narodil. A rozhodně bych se do tvé ženy nenavážela. Navíc máte svůj prostorný pokoj, byli byste tam sami a nikoho byste nerušili.“
„Jenže dneska odborníci tvrdí, že mladé manželství má větší šanci, když žije odděleně od rodičů,“ namítl Radim. „Prý je pak méně třenic a vztah je pevnější.“
„S těmi psychology bych si dovolil polemizovat,“ vložil se smířlivě Stanislav. „Ani jeden z vás nemá moc zkušeností s běžným chodem domácnosti. Tady bychom vám pomohli, poradili a navíc byste ušetřili. Mohli byste si postupně šetřit na vlastní byt, třeba na hypotéku.“
„Tati, to by znamenalo roky života tady,“ odpověděl Radim vážně. „Nejdřív spořit na akontaci, pak se na desítky let uvázat k dluhům. A kdy bychom měli žít normálně? Kdy zakládat rodinu? Jen bychom spláceli a nic jiného.“
„A k rodičům Karolíny jít nechcete?“ zeptala se Dana opatrně.
„To nepřipadá v úvahu,“ zavrtěl hlavou Radim. „Bydlí na okraji města v malém domě bez pohodlí. Topí se v kamnech, voda je jen ze studny a záchod je venku. Ptali jsme se, proč si nezavedou vodu dovnitř, dneska to má kde kdo, ale jen pokrčí rameny. Karolína takhle už žít nechce.“
„Ale vždyť tam vyrostla,“ namítla matka.
„Ano, ale stačilo jí to,“ povzdechl si Radim. „Navíc má sotva malý pokoj, doma je dospívající bratr a teď se k nim stěhuje i její sestra po rozvodu. Pro nás by tam už opravdu nebylo místo. A znovu bychom bydleli s rodiči, jen v ještě horších podmínkách, což nás přivádí zpátky na začátek celé debaty.“