V jeho očích bylo všechno jasné: vždyť i babička už byla stará, času jí mnoho nezbývalo, tak o čem se vůbec bavit? Jaké svatby nebo nové začátky v tak pokročilém věku? To mu připadalo směšné a naprosto nesmyslné.
„Mami, tati, zkuste mě konečně pochopit,“ prolomil ticho Radim Smutný naléhavým hlasem. „Vždyť vás to skoro nic nestojí. Karolíně jsem už slíbil, že vás přemluvím, že se babička nastěhuje k vám a my se přestěhujeme do jejího bytu.“
Dana Řezníková zvedla oči a opatrně se zeptala: „Jak jsi jí to vůbec mohl slíbit? A jak na to Karolína reagovala?“
„Jak asi?“ rozhodil Radim rukama. „Měla radost. Říkala, že babiččin byt je skvělý a že je zbytečné, aby v něm byla sama. Klidně ho může přenechat nám.“
„Takže i ona si myslí,“ ozval se hořce Stanislav Kolář, „že právo na pohodlí a dobrý život mají jen mladí. My starší bychom měli tiše sedět někde v koutě, neplést se a maximálně vám nosit peníze nebo vypomáhat fyzicky. A ideálně ještě celý život shromažďovat majetek, abyste ho jednou zdědili včas. Ano, říká se, že Bůh dává dohromady podobné povahy. A evidentně si každý hrnec našel svou pokličku.“
„Jaký hrnec?“ vybuchl Radim. „O čem to mluvíte?“
„Mluvíme o tom, synu,“ řekla Dana tiše, téměř unaveně, „že jsme tě vychovali špatně. Celý život jsme dávali na první místo tebe, své potřeby jsme odsouvali stranou. A ty sis na to zvykl. Teď myslíš jen na sebe a na nás už ohled nebereš.“
Radim se ušklíbl a odvrátil pohled. „Tak jo, už je mi to jasné. Zase samé řeči o obětování a rodičovské lásce. Pohádky. Každý myslí hlavně na sebe. Tak já se tím budu řídit taky. Prodám svůj podíl na bytě a hotovo.“
„Musím tě zklamat,“ odpověděl klidně Stanislav. „Tvůj podíl je zanedbatelný a fakticky oddělit nejde. Vyplatíme ti ho a pak si dělej, co uznáš za vhodné. Jen ti radím – nejdřív se poraď s právníkem, ať nenarazíš.“
Radim, vzteklý a zachmuřený, se oblékl, práskl dveřmi a odešel neznámo kam. V bytě se rozhostilo ticho. Po chvíli Stanislav povzdechl: „A my přitom šetřili peníze na akontaci na hypotéku…“
Dana se slabě usmála. „Víš co? Kupme si za to raději zájezd do Turecka a konečně si odpočiňme. Nikdy jsme nikam nejeli, pořád jsme jen počítali každou korunu kvůli synovi. A možná právě proto z něj vyrostl sobec.“
„To máš pravdu,“ přikývl rozhodně Stanislav. „Hned dnes zajdeme do cestovky, než nás Radim začne přesvědčovat, že v našem věku se už nikam nelétá a patříme maximálně na zahrádku.“
Podívali se na sebe a oba se rozesmáli. V očích se jim leskly slzy – v tom smíchu bylo víc hořkosti než radosti, ale i pocit, že tentokrát myslí konečně sami na sebe.