„…takže její byt připadne jemu, a co já?“ vyrazil ze sebe Radim Smutný podrážděně. „Mám snad skončit někde pod mostem?“
„Co tě to popadlo?“ ozval se přísně Stanislav Kolář a probodl syna pohledem. „Zbláznil ses? Vždyť tě babička vychovávala, trávila s tebou hodiny, starala se, pomáhala ti s každou maličkostí – a ty o ní mluvíš, jako by už byla jednou nohou v hrobě?“
Radim mávl rukou. „A co když se opravdu pomátla? V tomhle věku? Jaké svatby? Měla by myslet na duši, ne na ženichy. Je jí skoro sedmdesát, a oni si tu chtějí hrát na zamilované. To je všem pro smích.“
„Dost!“ udeřil Stanislav pěstí do stolu. „Uvědomuješ si vůbec, co vypouštíš z pusy? Jakým právem takhle mluvíš o vlastní babičce, o mé mámě? A kdo ti namluvil, že jsme povinni vám zajistit samostatné bydlení? Jestli se chceš ženit a zakládat rodinu, pak si taky musíš najít způsob, jak ji zabezpečit. Chceš vlastní byt? Vydělej si na něj, plať nájem a…“
„A co jako?“ vyštěkl Radim. „Když nejsou peníze, tak se podle vás nemají rodit děti. Jenže vy si je klidně pořídíte a pak nám vyčítáte, že vás obtěžujeme. Já přece potřebuju…“
„Co přesně potřebuješ?“ skočila mu do řeči Dana Řezníková. „Vyhodit babičku z jejího bytu, nás všechny nacpat někam dohromady, aby ona tiše dožila? A když se vám to bude hodit, tak abychom vám chodili hlídat vnoučata a pomáhat, ale jinak byli zticha a nepletli se do cesty? Je to tak? Přivedli jsme tě na svět a dali ti všechno, co bylo v našich silách. Strádal jsi snad? Měl jsi méně než ostatní děti? Žili jsme pro tebe – a babička obzvlášť. Pro ni jsi byl středem vesmíru. A teď si dovolila chtít být šťastná. Vždyť ona ještě není stará…“
„Jo?“ ušklíbl se Radim. „A proč má to štěstí platit zrovna na můj účet?“
„Jak na tvůj?“ nechápala Dana. „Vysvětli mi to. Bydlí ve svém bytě, nastěhuje si k sobě muže a jeho malý byt pronajmou.“
„Mohla ho ale přenechat mně,“ trval na svém Radim. „Vždyť sami říkáte, že jsem její jediný vnuk. Komu jinému má ten majetek patřit, když ne mně? Ať se klidně vdá, když chce lidi v tomhle věku pobavit. Ale mohla jít bydlet k němu, nebo klidně na chalupu. Tam je přece všechno zařízené. My jsme mladí, máme před sebou celý život, děti, které chceme vychovávat.“
„Zajímavé,“ podotkla Dana chladně. „Ještě před chvílí jsi tvrdil, že kdo nemá peníze, nemá si pořizovat děti. Tak jak to tedy je? Už jsi snad zbohatl? Nebo si protiřečíš? Pokud máš prostředky, kup si byt a neřeš to.“
Radim zmlkl. Jen funěl a tvářil se uraženě. Nedokázal pochopit, proč jeho nápad vyvolal u rodičů takový odpor. V jeho očích byl přece naprosto logický a spravedlivý. On a Karolína Tkadlecová byli mladí, zatímco rodiče i babička už měli své roky, a právě o tom byl Radim pevně přesvědčen, když se opřel do židle a zatvrdile mlčel.