Veronika Horská spatřila svou tchyni dřív, než si jí všimla ona sama. Radmila Pešková postávala u vstupu do banketního sálu, prsty si rovnala zlatý řetízek na krku a pohledem klouzala po příchozích tak, jako by každého z nich oceňovala podle ceny saka a lesku bot. Veronika u dveří zpomalila. Ten výraz znala nazpaměť — chladný, přeměřující, připomínající úředníka v zastavárně. Měla na sobě tmavě modré šaty bez ozdob a třpytek. Ty jediné, které oblékala na každou slavnost už třetím rokem.
Radmila Pešková ji zaregistrovala teprve ve chvíli, kdy stála těsně před ní. Tvář se jí nepatrně stáhla.
„Ach, Veroniko, tady pro tebe žádné místo není,“ pronesla nahlas, aby to slyšel celý sál, s hraným údivem v hlase. „Zlatíčko, asi ses spletla ve dveřích, viď? Tohle je raut pro vážené lidi, pracovní večeře. Tobě by víc slušela jídelna u nádraží, zajdi si tam. Nedělej synovi ostudu před vedením, buď rozumná.“
Veronika mlčela. Desítky pohledů se stočily jejím směrem. Někdo si pobaveně odfrkl, jiný rychle uhnul očima, aby se vyhnul trapnosti. U dlouhého stolu plného sklenic a mís s občerstvením seděl Dalibor Konečný. Upravil si drahé hodinky na zápěstí a pohlédl na manželku tak, jako by před ním stála cizí žena, která omylem zabloudila tam, kam neměla.
„Veroniko, máma má pravdu. Nehodíš se sem, chápeš? Jeď domů, já dorazím později,“ řekl klidně.
Ani nevstal. Nepokusil se k ní přiblížit. Jen mávl rukou, jako by ji odstrkoval, a znovu se obrátil ke společnosti. Jeden z mužů v šedém obleku se naklonil ke svému sousedovi, cosi mu pošeptal a oba se ušklíbli.
Veronika se otočila a odešla. Bez slz, bez otázek. Dveře za ní zapadly tiše, téměř něžně.
Venku foukal ostrý vítr. Vytáhla telefon a otevřela bankovní aplikaci. Všechny firemní karty byly navázané na její účet — prosadila to před pěti lety, když splácela Daliborovy dluhy a tahala ho z propasti po krachu. Tehdy volali vymahači noc co noc, manžel sedával bledý v kuchyni a opakoval: „Nezvládl jsem to, přišel jsem o všechno.“ Veronika prodala rodičovský dům na vesnici a bez řečí peníze odevzdala. Po nocích vedla účetnictví, domlouvala se s dodavateli, zatímco on si „budoval jméno“. Dalibor kartami platil a byl přesvědčený, že je to výhradně jeho zásluha.
Stačil jediný pohyb prstu — firemní karta byla zablokovaná. Veronika se na displej krátce zadívala a pak telefon uklidila do kabelky. Hotovo.
Uvnitř sálu se mezitím chystalo pokračování večera.