Dalibor mlčel. Radmila Pešková se prudce nadechla, jako by jí došly síly, a po tvářích se jí rozlily rudé skvrny.
— Ta venkovská hus… Jak si vůbec dovolila! Já jí…
— Mami, dost, — přerušil ji Dalibor tiše, ale nekompromisně.
V té chvíli mu to konečně došlo. Bez Veroniky Horské nebylo nic. Žádná firma, žádné účty, žádné vybavení, žádná jistota. Byl jen prázdným jménem připevněným na cizí konstrukci, která mu nikdy nepatřila.
Veronika seděla na lavičce u autobusové zastávky. Telefon v kabelce vibroval nepřetržitě — nejdřív Dalibor, pak jeho matka, pak znovu Dalibor. Zprávy se vršily: „Co to má znamenat?“, „Přestaň blbnout a okamžitě to odblokuj“, „Probereme to doma, nedělej divadlo“.
Sledovala, jak se na displeji objevují jedna za druhou. Čím dál ostřejší, čím dál zoufalejší. Nakonec telefon vypnula. Obrazovka zhasla a s ní i ten hluk. Nastalo ticho.
Vybavila se jí slova z úplného začátku: „Bez tebe bych to nezvládl, Veroniko.“ Tehdy tomu věřila. Brala to jako vděk. Možná i jako lásku. Jenže on nebyl vděčný — on si bral. A ve chvíli, kdy přestala být pohodlná, když bylo potřeba vysvětlit hostům, kdo vlastně je, když se řešilo místo u stolu, byla jednoduše odsunuta stranou.
Autobus přijel. Zvedla se, nastoupila a posadila se k oknu. Za sklem se míhal temný městský večer, cizí a lhostejný. Přesto se jí poprvé po dlouhých letech dýchalo lehce.
Jestli pro ni nebylo místo u stolu, pak v jejím životě už není prostor pro tyhle lidi.
Za tři dny stál Dalibor přede dveřmi jejího bytu. Vypadal zničeně, oblečení zmačkané, pod očima tmavé kruhy. Chvíli mlčel, jako by hledal správná slova.
— Veroniko, nedělejme hlouposti. Jsme přece rodina.
Neotevřela úplně. Zůstala stát ve dveřích, klidná, soustředěná.
— Rodina? Ta, kterou vyvedou ze sálu před všemi? Ta, kterou tvoje matka považuje za nehodnou?
— Máma to přehnala, vím. Ale přece kvůli jednomu večeru nezboříš celý život.
— Já nic neničím, — odpověděla tiše, bez hněvu. — Jen jsem si vzala to, co je moje. Firma je psaná na mě. Účty taky. Ty jsi je používal, dokud jsem mlčela.
Dalibor sevřel čelist. Snažil se působit klidně, ale hlas se mu zachvěl.
— To je pomsta. Obyčejná pomsta.
— Ne, — zavrtěla hlavou. — Pomsta je, když chceš ublížit. Mně je to jedno.
Zavřela dveře. Ještě chvíli tam stál, pak odešel. Už se nevrátil.
Radmila Pešková psala ještě další měsíc — dlouhé zprávy plné výhrůžek a urážek, které…