Uvnitř sálu se atmosféra mezitím uvolnila. Hosté se opřeli do židlí, smích zněl hlasitěji a Radmila Pešková s viditelným potěšením spustila další ze svých oblíbených historek o tom, jak se její syn „vypracoval úplně od nuly“. Dalibor Konečný rozdával úsměvy, potřásal rukama na všechny strany a přijímal gratulace, jako by šlo o samozřejmou věc. Přesně takhle si ten večer představoval – důstojná společnost, bohatě prostřený stůl, respekt v očích ostatních.
Když číšník přinesl účet, Dalibor po něm sotva mrkl. Ledabyle vytáhl firemní kartu a posunul ji přes stůl. Terminál zapípal. Krátká pauza. Další pípnutí. Zamítnuto.
— Zkuste to ještě jednou, — řekl už bez úsměvu.
Obsluha pokrčila rameny a přiložila kartu znovu. Stejný výsledek. Třetí pokus nepřinesl nic jiného.
Radmila Pešková prudce vstala a zamířila ke stolku s terminálem. Na administrátorku se dívala svrchu, hlas měla ostrý.
— Co to má znamenat? Můj syn přece nemůže mít problém s penězi. Udělejte to pořádně, ne takhle ledabyle.
Mladá žena v elegantním kostýmku zůstala klidná.
— Karta byla zablokována majitelem účtu. Přístup byl odvolán Veronikou Horskou před několika minutami. Buď zaplatíte jiným způsobem, nebo budu nucena zavolat ochranku.
V sále to ztichlo. Někdo vytáhl mobil, jiný se raději otočil stranou, jako by se ho to netýkalo. Dalibor zbledl, popadl telefon a snažil se Veronice dovolat. Bez odezvy. Znovu. Telefon byl vypnutý.
Radmila sevřela syna za ruku a sykla mu přímo do ucha:
— Dalibore, okamžitě to vyřeš! Zavolej jí, ať to odblokuje. Víš vůbec, jaká je to ostuda?
Jenže on ji sotva vnímal. Nervózně projížděl displej, snažil se rozpomenout na přístupy k dalším účtům. Marně. Všechno bylo psané na Veroniku. Ani netušil, kdy přesně podepisovala smlouvy a vyřizovala formality — on jen mechanicky přidával podpisy pod papíry, které mu předkládala.
Hosté se začali zvedat. Někdo se omluvil kvůli náhlým povinnostem, jiní odešli beze slova. Starší klient v šedém obleku se u Dalibora zastavil, poklepal mu na rameno s nepříjemně soucitným výrazem.
— To se stává, kolego. Manželky se nemají brát na lehkou váhu. Teď už je pozdě.
Odešel jako první a zbytek ho rychle následoval. Do deseti minut zůstal sál prázdný. Jen Dalibor, jeho matka a administrátorka, která držela účet v ruce.
— Máte dvacet minut, — oznámila chladně. — Pak volám ochranku.
Radmila Pešková vysypala z kabelky několik bankovek. Nestačilo to. Dalibor prohledal kapsy, našel jen drobné. Stále chyběla značná částka. Administrátorka je pozorovala s odtažitým zájmem.
— Manželce zavolejte… — začala, zatímco Dalibor bezradně svíral telefon v ruce a poprvé naplno pochopil, že bez Veroniky nemá vůbec nic.