Radmila Pešková psala ještě několik týdnů. Chodily dlouhé zprávy, plné jedu, výhrůžek a urážek, které se snažily znovu otevřít to, co už bylo zavřené. Veronika Horská je mazala hned, jak se objevily na displeji. Nečetla je. Nedávala jim váhu. Po čase ustaly i ty. Ticho, které nastalo, bylo úlevné.
Firmu se rozhodla pustit. Převedla ji za čistě symbolickou částku na obchodního partnera svého muže – člověka, který jí kdysi pomohl vyřídit papíry a nikdy se neptal na věci, do nichž mu nic nebylo. Vzala si z účtu jen to, co jí právem patřilo, a tím kapitola skončila. Přestěhovala se do pronájmu v jiné části města, daleko od starých adres i vzpomínek. Našla si novou práci. Obyčejnou, klidnou.
Život se náhle zjednodušil. Bez okázalosti, bez hlučných oslav, bez cizích pohledů, které hodnotí cenu člověka podle šatů a značek. Dny plynuly tiše. A jí to vyhovovalo.
Jedno odpoledne šla náhodou kolem toho sálu. Zastavila se a zadívala se na známý nápis. V hlavě se jí vybavil onen večer: ostrý hlas Radmily Peškové, zvědavé tváře hostů, chladný pohled Dalibora Konečného. Vzpomněla si, jak tehdy čekala alespoň náznak zastání. Jediné slovo. Jediné gesto.
Nepřišlo.
Mlčel. A ona odešla.
Veronika tam stála už jen krátký okamžik. Pak se nadechla, otočila se zády k minulosti a vykročila dál. Za rohem začínala jiná etapa. Bez nich. Bez hluku. Jen její vlastní cesta, na které konečně nemusela nic dokazovat.