„To si snad dělá legraci!“ – Simona Váleková málem pustila mobil na zem, jak nevěřícně zavrtěla hlavou. Na displeji svítila zpráva, která jí zvedla tlak:
Moje milovaná vnučko, odkazuji ti to nejcennější, co mám. Najdeš to v obýváku, v kredenci, v modré kazetě. Ale ani slovo nikomu – hlavně ne Beátě Jelínkové!
„A co má být jako to nejcennější?“ ozval se líně Ondřej Pražák, aniž by odtrhl zrak od rozdělané křížovky.
„Netuším!“ Simona se bezmocně sesula na židli a zírala do telefonu. „Zpráva přišla a od té chvíle je babička nedostupná. Už dva dny se jí nedá dovolat.“
„Třeba se jí jen vybil mobil,“ pokrčil rameny Ondřej. „Vždyť si nedávno pořídila nový telefon, klidně mohla zapomenout, kde má nabíječku.“
„Ondro, ty to nechápeš,“ vyjela po něm Simona podrážděně. „Babička Irena Janečeková nic nedělá náhodou. Miluje hádanky, tajnosti a podobné hry. Tohle je přesně její styl.“
V tu chvíli se do obýváku přiřítil jejich syn Vít Planý:
„Mami, tati! Babička mi taky psala! A je to fakt divné…“
Simona si unaveně povzdechla: „Nech mě hádat. Kredenc a modrá kazeta?“
„Kdepak,“ plácl sebou Vít na gauč. „Mně psala o horní skříňce a červené krabičce. Prý je tam něco strašně důležité. A hlavně, že to nesmím nikomu říct. Zejména ne strýci Dušanu Procházkovi!“
Rodiče si vyměnili pohled.
„Tak jo,“ odložil Ondřej křížovku stranou. „Vypadá to, že se babička rozhodla nás všechny… obdarovat.“
„Spíš rozeštvat,“ doplnila ho Simona. „Znáte ji. Rodinné spiknutí je její oblíbená disciplína.“
Telefon znovu zavibroval. Tentokrát zpráva od Beáty Jelínkové: Simčo, nevíš, proč máma nebere telefon? Poslala mi nějakou hodně podivnou zprávu…
„A je to tady,“ zasténala Simona. „Teď se ozvou úplně všichni.“
Nemýlila se. Vzápětí telefon zazvonil – Dušan Procházka.
„Ano, Dušane… ne, netuším, co tím myslela… ano, taky mi psala… ne, žádný zelený kufr, modrá kazeta… počkej, Marcela Fialaová dostala zprávu o žluté krabici?“
Když hovor skončil, Simona vypadala, jako by právě vyslechla špatný vtip.
„Rozeslala to všem. Úplně všem. Každému něco jiného. A každému zakázala to říct ostatním.“
„A kde vlastně je?“ zeptal se Vít.
„To je ono!“ vyskočila Simona. „Jedeme k ní. Hned.“
„Nechceš počkat?“ zkusil ji brzdit Ondřej. „Třeba…“
„Ne. Jestli to teď nevyřešíme, večer se tam sjedou všichni příbuzní. A znáš ten chaos,“ mávla rukama.
„Rodinná válka o poklad?“ zasmál se Vít.
„Přibližně,“ povzdechla si Simona. „Vzpomínáš na aféru s rodinnými recepty?“
Ondřej se zamračil. „Jak bych mohl zapomenout. Beáta se dodnes cítí ukřivděně, že dostala koláč se zelím a ne s jablky.“
„Přesně. A teď tu máme kazety, krabice a kufry. Jedeme.“
Dům babičky je přivítal až podezřelým tichem.
„Divné,“ zamumlala Simona a odemykala vlastním klíčem. „Normálně má v tuhle dobu televizi puštěnou na plné pecky.“
Uvnitř bylo všechno dokonale srovnané. Vyleštěný nábytek, krajkové dečky, na poličkách seřazená kolekce porcelánových slonů.
„Babičko!“ zavolal Vít. „Haló?“
Nic.
Simona zamířila do ložnice – a ztuhla. Na posteli ležel lístek psaný známým kudrnatým písmem:
Moji drazí, buďte v klidu, jsem v pořádku. Jsem u kamarádky Radky Čermákové na chalupě, signál tu není. Vrátím se za týden. P. S. Doufám, že jste všichni dostali mé zprávy. P. P. S. A ani vás nenapadne něco hledat beze mě! Pusu, vaše babička.
„Udělala to schválně,“ zasténala Simona. „Do puntíku.“
Vtom zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Beáta s obrovskou taškou.
„Jé, vy už jste tady? Já jen… šla kolem.“
Vzápětí dorazil i Dušan.
„Já jsem šel pro pečivo… tak jsem si říkal…“
„Do jiného obvodu?“ rýpl si Vít.
Během půl hodiny byl byt plný příbuzných. Všichni tvrdili, že šli náhodou kolem, a přitom očima neustále těkali ke kredenci, skříním i horním policím.
„Dobře,“ postavila se Simona doprostřed místnosti. „Přestaňme si hrát. Co komu babička napsala?“
Nastalo ticho. Pak to Beáta nevydržela:
„Mně psala o zelené kazetě ve skříni…“
„Počkej!“ skočila jí do řeči Marcela Fialaová. „Já mám červenou v kredenci!“
„Moment!“ ozval se Dušan a v místnosti to začalo znovu vřít…