„…že její vnuk ve skutečnosti…“
„Tak dost,“ vstoupila do toho rázně Simona Váleková. „Žádné seriály dneska nebudou. Tady se nám rozjela vlastní rodinná sága a tu si nenecháme přerušit.“
Radka Čermáková zpozorněla a pobaveně se usmála. „Vážně? A myslíte, že bych se mohla přidat jako posluchač?“
„Ale samozřejmě!“ rozzářila se Irena Janečeková. „Jen pojď dál. Právě jsme se dostali k historkám o tom, jak Simona kdysi…“
„MAMI!“ ozvalo se protestně.
Radka se ukázala jako nadšené publikum. Smála se tak nakažlivě, že i Beáta Jelíneková, která se ještě před chvílí červenala rozpaky, nakonec popustila uzdu fantazii a se smíchem do detailu vylíčila příhodu s fontánou.
„Já už nemůžu,“ lapala Radka po dechu a utírala si slzy smíchu. „To mi úplně připomíná, jak jsem se kdysi poprala s vlastní brankou.“
„S jakou brankou?“ zbystřil Vít Planý.
„To bylo krátce poté, co jsem se přistěhovala do tohohle domu,“ začala Radka vyprávět. „Kráčela jsem si důležitě, v úplně novém kabátě…“
„V tom vínovém?“ ožila Irena.
„Přesně v tom! A pak přišla ta zrádná branka…“
„Moment,“ skočila jí do řeči Beáta. „Nebylo to náhodou tehdy, kdy jsme se s tebou, mami, vlastně poprvé potkaly?“
„Ano!“ rozesmála se Irena. „Slyšela jsem ránu, vyběhla ven a tam – žena ve vínovém kabátě a vedle ní vyvrácená branka.“
„Já neležela!“ ohradila se Radka. „Já jsem se… ehm… elegantně usadila.“
„No jistě,“ utrousila Irena pobaveně. „Přímo do kaluže.“
„Ale právě díky té kaluži jsme se spřátelily,“ pousmála se Radka. „Vzala sis mě tehdy domů na čaj.“
„A ty jsi mi pak na oplátku upekla ten svůj vyhlášený koláč,“ doplnila ji Irena.
„A od té doby to jelo,“ zasmála se Radka. „Kolik let už to vlastně je?“
„V dubnu to bude pětačtyřicet,“ spočítala Irena. „To je až neuvěřitelné.“
„Myslím, že k tomu mám někde fotku,“ ozvala se Simona. „Pamatuješ, mami? Jak jsi na chalupě objevila staré album.“
Začala se přehrabovat v krabici plné snímků. „Tady! Podívejte se.“
Na fotografii seděly dvě mladé ženy na lavičce před domem, držely se za ruce a smály se. Jedna měla na sobě známý vínový kabát, druhá barevný šátek.
„Takové jsme byly,“ řekla Radka tiše, skoro dojatě.
„A krásné,“ dodala Irena. „Copak teď snad nejsme?“
„Teď jsme hlavně moudré,“ odpověděla Radka diplomaticky.
„A ostřílené životem,“ přikývla Irena. „Vždyť kolik historek bychom ještě dokázaly vyprávět!“
„To mi připomíná,“ navázala Simona, „že jsi, mami, ještě neřekla příběh s naběračkou.“
„S jakou naběračkou?“ zpozorněl Dušan Procházka.
„To bylo tehdy, když se mě tvoje babička rozhodla naučit vařit boršč,“ rozesmála se Radka. „Bylo to těsně před Silvestrem…“
A vyprávění se znovu rozběhlo. Tentokrát už nešlo jen o rodinné historky, ale i o sousedské a přátelské zážitky, které se v průběhu let propletly v jednu společnou paměť.
„Vlastně,“ ozval se po chvíli Vít, „Radka je pro nás skoro jako příbuzná. Vždyť byla na všech našich oslavách.“
„A chodila na tvoje besídky ve školce,“ doplnila Simona.
„A když se táta dostal do nemocnice, byla první, kdo přišel pomoct,“ přidala Beáta.
Irena se spokojeně usmála. „Přesně tak. Rodina nejsou jen lidé, se kterými vás pojí krev. Jsou to ti, kdo stojí při vás, když je to potřeba, kdo vás podrží v těžkých chvílích,“ řekla měkce.
„A i v těch obyčejných dnech,“ dodala Radka. „Třeba u šálku čaje.“
„Nebo u hrnce s borščem,“ mrkla Irena.
„Jen už prosím nepřipomínejte tu nešťastnou naběračku!“ vyhrkli všichni naráz a pokojem se rozezněl smích.
Venku se mezitím setmělo a bytem se linula vůně čerstvě upečeného koláče – Radka neodolala a přinesla svůj pověstný tvarohový. Hrníčky tiše cinkaly, hovory plynuly jeden přes druhý a domov byl plný tepla.
„Víte, co mě tak napadlo?“ řekla náhle Simona. „Měli bychom pořídit ještě jednu krabici na fotky. Na nové snímky, na nové vzpomínky.“
„Skvělý nápad!“ nadchl se Vít a vytáhl telefon. „Tak pojďme, vyfotíme se hned. Babičko, ty doprostřed. Radko, k ní.“
„Počkejte,“ zarazila je Irena a upravila si šátek. „Musím vypadat aspoň trochu slušně.“
„Nech to tak,“ zastavila ji Simona. „Je to přece přirozené.“
Cvakk. Fotoaparát zachytil všechny – trochu rozcuchané, možná lehce rozpačité, ale upřímně šťastné. Na novém snímku se usmívali stejně srdečně jako na té staré fotografii ze skříňky, jen obličejů přibylo a rodina se rozrostla.
Modrá krabice se vrátila na své místo na polici příborníku. Byla připravená opatrovat nejen dávné vzpomínky, ale i ty nové – příběhy, které dokazovaly, že v srdci se vždycky najde místo pro dalšího člověka, jenž se může stát skutečně blízkým.