Simona si byla jistá, že ten výraz zná až příliš dobře. Ten lehce přimhouřený pohled, sotva znatelné pousmání v koutku rtů. Přesně takhle se Irena Janečeková tvářila pokaždé, když měla něco za lubem.
„Ale prosím tě,“ mávl nad tím Ondřej Pražák rukou. „Třeba je prostě unavená. Ten večírek byl náročný.“
„Unavená?“ Simona zavrtěla hlavou. „Ty moji mámu neznáš tak dobře jako já. Ta se zábavou nikdy neunaví. Když ztichne, znamená to jediné – chystá něco velkého.“
A nemýlila se. Sotva uběhl týden, přišla od Ireny zpráva, že se koná „neodkladná rodinná porada“ a účast je povinná.
Všichni se sešli v obýváku a babička se ujala slova s takovou vážností, jako by šlo o státní záležitost.
„Moji drazí,“ pronesla slavnostně, když se usadili. „Dlouho jsem přemýšlela a dospěla jsem k důležitému závěru…“
„Už je to tady,“ zamumlal Vít Planý k otci.
„…že naše rodina potřebuje nové tradice!“
Následovalo rozpačité ticho a rychlé pohledy mezi příbuznými. Všichni si totiž živě pamatovali poslední „tradici“, kterou Irena prosadila – společné zavařování okurek. Akce skončila tím, že Dušan Procházka upustil sklenici přímo do hrnce s nálevem a během vteřiny pokropil celý stůl i osazenstvo.
„Jaké tradice máš na mysli, mami?“ zeptala se Simona opatrně.
„Rozhodla jsem,“ pokračovala babička s dramatickou pauzou, „že každou neděli budeme sehrávat scénky z našeho rodinného života!“
„Prosím?“ Dušan se zakuckal čajem.
„Divadlo!“ nadchla se Irena. „Představíme si ty nejzajímavější okamžiky zachycené na fotografiích. Třeba tady,“ vytáhla snímek, „pamatujete, jak byla Beáta na maturitním plese…“
„Ani slovo!“ vyskočila Beáta Jelíneková. „To bylo trapné až na půdu!“
„Jak trapné?“ zbystřil Vít.
„Jó!“ přidal se Dušan se škodolibým úsměvem. „To bylo tehdy, jak spadla do kašny, ne?“
„Dušane!“ vyjela po něm Beáta.
„A nejen to,“ přisadila si Irena. „Vzala s sebou i zástupkyni školy!“
„Mami!“
Jenže bylo pozdě. Smích už se rozléhal po celé místnosti a všichni si tu scénu živě představovali.
„Vidíte!“ triumfálně zvedla Irena prst. „Už teď se bavíte. A to si představte, kdybychom to opravdu zahráli!“
„Tak to tedy ne,“ zarazila to Beáta rozhodně. „Do toho mě nikdo nedostane.“
„Ale proč?“ zatvářila se babička nevinně. „Bojíš se, že zase skončíš mokrá?“
„Tak dost,“ vložila se do toho Simona dřív, než to exploduje. „Nemohli bychom začít něčím… méně bolestivým?“
„Mám nápad!“ rozzářil se Vít. „Co třeba, jak táta žádal mámu o ruku?“
Ondřej málem vyprskl.
„No… možná bychom to mohli vynechat.“
„A proč?“ Simona se pousmála. „Bylo to přece hrozně romantické.“
„Jasně,“ uchechtl se Dušan. „Hlavně ta část, jak mu spadl prstýnek do dortu a ty jsi ho málem snědla.“
„To je ono!“ zajásala Irena. „Ondro, ty budeš hrát sebe, Simonka…“
„Ne,“ usekla to Simona. „Odmítám předvádět, jak se dusím zásnubním prstenem.“
„Dobře, dobře,“ nevzdávala se babička. „Tak co třeba historka s kocourem Marcely? Jak uvízl v…“
„NE!“ ozvalo se jednomyslně ze všech stran.
Irena si uraženě našpulila rty. „Vy nikdy nemáte žádné nadšení. Žádnou tvořivost.“
„Babi,“ přisedl si k ní Vít smířlivě, „co kdybychom to pojali jinak? Něco klidnějšího. Méně… akčního.“
„Například?“ zbystřila.
„Mohli bychom si jen vyprávět příběhy,“ navrhl. „Postupně. A ostatní by hádali, ke které fotce patří.“
Irena se zamyslela. „Taková rodinná soutěž?“
„Přesně. A za správné odpovědi body. A na konci měsíce vítěz získá… no…“
„Můj tajný recept na likér!“ doplnila ho babička nadšeně.
„Zase likér?“ povzdechla si Beáta.
„Ale tentokrát opravdový,“ mrkla na ni Irena. „Ten, kvůli kterému jsi se mnou dva roky nemluvila.“
Beátě se rozzářily oči. „Bez chytáků?“
„Čestné slovo,“ přísahala babička. „Tak co, jdeme na to?“
Rodina si vyměnila pohledy. Oproti divadelním scénám tohle znělo podstatně bezpečněji.
„Dobře,“ souhlasila Simona. „Ale žádné svatby, zásnuby ani kočky.“
„A žádné maturitní plesy,“ přidala Beáta.
„A můj první školní den,“ ozval se Dušan.
„To bylo tehdy, když…“ začal Ondřej.
„Právě!“ skočil mu do řeči Dušan. „O tom se mluvit nebude!“
Irena si spokojeně mnula ruce. „Tak tedy začneme. Mám jednu skvělou historku o tom, jak Simonka ve třech letech ostříhala babiččiny záclony…“
„Mami!“
„O záclonách zákaz nebyl,“ poznamenala nevinně. „Takže. Psalo se jaro…“
A už to jelo. Jeden příběh střídal druhý, smích se prolínal se vzpomínkami a staré fotografie ožívaly v barvitých vyprávěních.
„A pamatujete, jak…“ nadechla se Marcela Fialaová.
V tu chvíli zazvonil zvonek.
„Koho to sem nese?“ podivila se Irena. „Vždyť jsme tu snad všichni.“
Ve dveřích stála sousedka Radka Čermáková.
„Ireno! Ty sis nevzpomněla?“ volala. „Dneska je přece náš oblíbený seriál!“
„Jejda!“ plácla se babička do čela. „Úplně jsem zapomněla! Dnes má přece Marcela…“