„Ale mně psala taky o červené schránce v kredenci!“
V tu chvíli se místností přelil hluk. Každý mluvil přes každého, hlasy se zvyšovaly a bylo čím dál jasnější, že Radka Čermáková rozeslala dopisy opravdu promyšleně. Každému zmínila jiný úkryt, jenže barvy i místa se podezřele opakovaly, jako by to celé bylo schválně zamotané.
„Tomu nerozumím,“ zamumlal Ondřej Pražák a bezradně si promnul temeno. „Proč by tohle dělala?“
Beáta Jelíneková náhle zvedla prst, jako by jí něco došlo. „Počkejte… vzpomínáte si na loňsko? Jak nás rozhádala kvůli těm svým domácím likérům? Každému tvrdila, že právě jemu svěří ten nejlepší recept.“
„A nakonec z toho bylo jen to, že jsme se všichni sešli na její narozeniny,“ doplnila Simona Váleková a pousmála se. „Vždyť je přece listopad.“
„A její narozeniny jsou…“ začal Vít Planý.
„Za týden!“ vyhrkli všichni zároveň.
Dušan Procházka se zamyslel a pomalu pronesl: „Takže jestli to chápu správně… tohle celé vymyslela jen proto, aby—“
„Abychom se tu zase pěkně pohádali,“ odfrkla Beáta. „A pak se usmířili u dortu.“
Simona se narovnala a rozhodně zavrtěla hlavou. „Tentokrát ne. Teď ji přelstíme my. Nikdo nic nehledá, nikdo nic neotvírá. Počkáme, až se vrátí, a ať nám to vysvětlí sama.“
„Souhlas,“ přikývla Marcela Fialaová. „Ať si pak obhájí všechny ty krabičky a schránky.“
Všichni horlivě kývali hlavami. Jenže zároveň bylo vidět, jak jim pohledy neustále ujíždějí ke kredenci, ke skříním a nahoru k policím.
„Tak se rozejdeme?“ nadhodil Ondřej.
„Ano, jistě,“ přitakala Beáta až příliš rychle. „Jen… myslím, že jsem si zapomněla kabelku v předsíni.“
Vyrazila ke dveřím, ale cestou se nenápadně stočila směrem ke kredenci.
„A já jsem někam založil mobil,“ zamumlal Dušan a zamířil ke skříni.
„Hej!“ ohradila se Simona. „Vždyť jsme se domluvili!“
„Já jen mrknu…“
„Jen na chvilku…“
„Ani na to nesahám…“
Za pár minut vypadal byt jako po menší bitvě. Původní ušlechtilé předsevzetí bylo zapomenuto a příbuzní s nadšením prohledávali každý kout.
„Mám to!“ vykřikl najednou Vít a vytáhl zpod postele zaprášenou krabici. „Modrá!“
Všichni se k němu seběhli.
„Otevři to!“ pobízela Beáta.
„Ne!“ protestovala Simona.
„Ale no tak,“ vmísil se Dušan. „Když už jsme ji našli…“
Vít víko nadzvedl a zarazil se. „No… ehm…“
Uvnitř nebylo zlato ani dokumenty, ale staré fotografie. Spousta fotografií, jedna vedle druhé.
„Co to je?“ podivila se Marcela, pak se rozesmála. „Podívejte! To jsem já, pionýrský tábor!“
„A tady jsme my s Beátou u moře,“ zasmál se Dušan. „Pamatuješ, jak ses lekla medúzy?“
„A tady jde Simonka poprvé do školy…“
Rodina se shlukla kolem krabice, snímky kolovaly z ruky do ruky, smích se mísil se vzpomínkami.
„Počkejte,“ ozval se Vít a vytáhl obálku ze dna. „Je tu vzkaz.“
„Moje drahé děti a vnoučata,“ stálo psáno. „Tohle je můj největší poklad – naše rodinná historie zachycená na fotografiích. Sbírala jsem je celý život. Každý snímek je kousek našeho společného štěstí. Věděla jsem, že to nevydržíte a krabici najdete dřív (ano, znám vás až příliš dobře). A také vím, že budete vzpomínat, smát se, možná se i trochu pohádáte… ale hlavně budete spolu. Stejně jako na těch fotkách. P. S. Ostatní krabičky jsou prázdné. Rozmístila jsem je po bytě schválně, ať vás hledání baví.“
„Tak to nás dostala,“ vydechl obdivně Vít.
„Jako malé děti,“ zabručela Beáta, zatímco si nenápadně utírala oči.
„Napadá mě něco,“ ozvala se Simona po chvíli. „Co kdybychom jí to vrátili? Mám nápad…“
O týden později se Irena Janečeková vrátila domů. Otevřela dveře a zůstala stát.
Celý byt byl oblepený fotografiemi – starými i novými, které rodina přinesla z vlastních alb. Uprostřed obýváku stál obrovský dort a kolem něj všechny její děti, vnoučata i pravnoučata s transparentem „Všechno nejlepší!“
„Překvapení!“ zakřičel Vít.
„Ale… moje narozeniny jsou přece až zítra,“ zmateně zamrkala Irena.
„Rozhodli jsme se začít dřív,“ usmála se Simona. „A klidně budeme pokračovat i další dny.“
„Tak dlouho, dokud si nepřipomeneme každou fotku a každý příběh,“ dodal Dušan.
Irena si prohlédla všechny kolem a s tichým úsměvem řekla: „Vy jste ale mazaní. Myslela jsem, že jsem vás tentokrát napálila já.“
„To máme po tobě,“ rozesmála se Beáta.
A rozjel se opravdový rodinný večírek – dlouhý, hlučný, plný smíchu, písniček a vyprávění. Modrá krabice s fotografiemi pak dostala čestné místo na nejviditelnější polici kredence. Už nebyla tajemstvím, ale její hodnota tím nijak neutrpěla.
Po těch narozeninách Irena Janečeková znatelně ztichla. Až podezřele.
„Něco chystá,“ říkala Simona Ondřejovi. „Já ji znám, ten její výraz…“