Adéla Čermáková se s Vavřincem Horákem potkala poměrně pozdě – bylo jí už osmadvacet. Na pohled jí nic nechybělo: štíhlá postava, příjemná tvář, upravený vzhled. Mužské pozornosti měla dost, přesto se jí nikdy nepodařilo navázat vztah, který by vydržel déle a měl skutečnou perspektivu.
Během studia na vysoké škole se vdávat nehrnula. Zatímco jiné spolužačky řešily svatby a kočárky, Adéla byla přesvědčená, že má času dost a není kam spěchat. Jenže po nástupu do zaměstnání přišlo vystřízlivění – v jejím pracovním okolí byli buď muži ženatí, nebo už pevně zadaní. Nezbylo než se soustředit na kariéru a profesní růst.
„Tak ti ten život uteče, už nejsi žádná holka. Práce je sice důležitá, ale na osobní život bys zapomínat neměla,“ připomínala jí pravidelně matka.
„Mami, to mám jako vzít prvního, koho potkám, rychle otěhotnět a za dva roky se rozvést? Hlavně že pak budou mít příbuzní pokoj a přestanou se ptát, kdy se vdám,“ odsekla Adéla podrážděně.
„Brzy budeš v práci i přespávat. To přece není normální. Rozhlédni se kolem sebe, chlapů je dost. To se ti vážně nikdo nelíbí?“
„Už dost, mami. Nebo se fakt provdám za prvního kolemjdoucího,“ vybuchla Adéla.
Matka pak zmlkla, nespokojeně semkla rty, ale potají začala vyzvídat u známých, kolegyň i kamarádek, zda by někdo neměl tip na slušného, svobodného muže bez zlozvyků.
Jednoho rána bylo v autobuse jako obvykle plno. Lidé se tísnili, každý spěchal za svými povinnostmi. Mladík, který stál poblíž, Adéle nabídl místo k sezení. Poděkovala mu úsměvem. O dva dny později se znovu potkali ve stejném spoji, poznali se a vyměnili si pobavené pohledy, skoro jako staří známí. K seznámení ale nedošlo – vystoupil o dvě zastávky dřív než ona.
Cestou z práce domů seděla u okna a znuděně sledovala ulice. Vtom si všimla toho samého muže, jak stojí na zastávce a pátravě se dívá do přijíždějícího autobusu. Nějakým vnitřním pocitem pochopila, že hledá právě ji, a bez dlouhého přemýšlení vystoupila.
Tak se dali dohromady. S Vavřincem bylo všechno jednoduché a přirozené. Kdyby se jí ale někdo zeptal, jestli je zamilovaná, odpověď by nebyla jednoznačná. Zpočátku s ním začala chodit hlavně proto, aby matka přestala s neustálými řečmi o svatbě. Postupem času si však na Vavřince zvykla víc, než čekala. Když se několik dní neviděli, byla nervózní, stýskalo se jí a nedokázala se na nic soustředit.
Na schůzky nenosil okázalé kytice růží, ale malé svazky obyčejných květin. Působilo to nenuceně a mile. Po dvou měsících ji požádal o ruku.
Adéla byla zaskočená. Všechno se odehrálo příliš rychle, neměla pocit, že ho zná dostatečně. Zároveň se bála, že pokud odmítne, zůstane znovu sama. A vdávat se jednou stejně chtěla. Tak proč ne právě za Vavřince?
Pozvala ho domů, aby ho představila matce. Překvapivě se však nesetkal s nadšením.
„A co je teď špatně?“ zeptala se Adéla podrážděně poté, co Vavřinec odešel.
„No přece všechno. Myslela jsem, že je to dospělý chlap, a on pořád bydlí u maminky. Nemá vlastní byt ani auto. Kde chcete bydlet?“
„Pronajmeme si byt. Sama jsi chtěla, abych se vdala, a teď ti zase něco vadí. Muži s byty a auty už většinou mají manželky nebo jsou po rozvodu. Všechno časem bude – byt, auto i děti. Promiň, že nesplňuje ten ideál, který sis vysnila.“
„Asi máš pravdu,“ uznala nakonec matka.
Vavřinec s Adélou podali žádost na matrice a pustili se do příprav svatby. Ukázalo se, že ani jeden nemá široký okruh příbuzných či blízkých přátel, a tak zvolili menší, útulný sál.
Adéla s maminkou objížděly svatební salony, ale žádné šaty jí nepřipadaly dost dobré. Až jednou narazila na model, který ji okamžitě okouzlil. Seděl dokonale, jako by byl ušitý přímo pro ni. Byl sice drahý, ale dlouho neváhala a koupila ho.
Vavřinec mezitím hledal bydlení. Vybral dvě možnosti a ukázal je Adéle. Obě okamžitě zavrhla – malé byty, daleko od centra, zato velmi levné.
„Vždyť se tu sotva vejdou dva, a když přijdou hosté, na kuchyni se ani nehneš. A do práce bych jezdila přes půl města s přestupy,“ namítala.
„Tak si vyber sama,“ urazil se Vavřinec.
A tak vybrala. Byt v centru, kousek od její práce, odkud se dalo za pěkného počasí chodit pěšky. Interiér byl poctivě zrekonstruovaný, vybavený vším potřebným, a bez ostychu se tam dali pozvat i hosté.
„Tak co, berete ho?“ zeptala se majitelka, když si byt prohlédli.
„Ne, je to příliš drahé,“ odpověděl Vavřinec.