Kontrola v práci byla neodkladná a Vavřinec se z ní nemohl uvolnit. „Ale jakmile skončíš, hned mi zavolej, ano?“ poprosil ji ještě do telefonu.
Adéla to splnila okamžitě. Sotva vyšla z ordinace ultrazvuku, už vytáčela manželovo číslo, plná emocí, které v sobě sotva dokázala udržet.
„Budeme mít kluka! Chápeš to?“ vyhrkla bez pozdravu. „Dali mi snímek, je na něm všechno – ručičky, nožičky, dokonce i nosík…“ mluvila překotně, hlas se jí třásl nadšením.
„Teď nemůžu,“ skočil jí Vavřinec do řeči a hovor náhle ukončil.
Adéla zůstala stát s mobilem v ruce a nechápavě zírala na zhasnutý displej. Copak tohle je radost jen pro ni? Opravdu nemohl odpovědět aspoň vlídněji? Vždyť i kontroloři jsou jen lidé, mají rodiny, děti… Ucítila, jak se jí do očí derou slzy, a tak rychle zavolala mamince. Té se svěřila se vším, sdílela nadšení i obavy. Povídaly si skoro hodinu a Adéle se ulevilo. Večer pak položila černobílý snímek před Vavřince na stůl.
„Já na tom nic nevidím,“ zamračil se podrážděně. „Co z toho má být patrné?“
„Jak nic?“ nechápala. „Vždyť je to jasné. Tady je hlavička, tady ručička…“ Naklonila se blíž a prstem mu ukazovala jednotlivé obrysy.
Byla tak pohlcená vlastní radostí, že si nevšimla jeho tichého povzdechu ani toho, že od snímku odvrátil pohled a myšlenkami byl úplně jinde.
Čas porodu se neúprosně blížil. Adéla téměř nespala, každé otočení bylo namáhavé, těžké břicho ji táhlo dolů a každý krok byl pomalý. Na viditelném místě stála připravená taška do porodnice. Pro Vavřince sepsala podrobný seznam, co a kde koupit, a do telefonu mu poslala fotografie vyhlédnuté postýlky i kočárku.
Kontrakce ji probudily ještě za tmy. Vavřinec zaslechl její sténání, pochopil hned a zavolal sanitku. Cestou Adéla opakovala jediné: aby nezapomněl koupit ten světle modrý obleček, který spolu viděli v obchodě. Po několika hodinách mu sama zavolala.
„Gratuluju, tatínku,“ řekla vyčerpaně, ale šťastně. „Narodil se ti nádherný syn.“
Z porodnice ji vyzvedávaly obě maminky a manžel. Zatímco se Adéla chystala, porodní asistentka oblékala miminko. Pečlivě zavinutý uzlíček převázaný modrou stuhou předala Vavřinci. Adéla k němu přistoupila, opřela se o něj a unaveně, ale spokojeně se usmála. Maminky je vyfotily na mobil.
V autě Vavřinec podal syna Adéle a usedl za volant. Adéla nahlédla do zavinovačky. Všimla si, že má chlapeček na hlavě jinou čepičku, než kterou kupovala, ale nic neřekla.
„A kde jsou maminky? A čí je to auto? Proč řídíš ty?“ zeptala se po chvíli.
„Jedou taxíkem za námi, prý je to pro miminko lepší,“ vysvětloval rychle. „A auto je naše. Jeden kolega ho musel prodat narychlo, byla by škoda tu příležitost propásnout. Není to skvělé?“ otočil se k ní nadšeně.
„Asi ano,“ přikývla bez jiskry v hlase. „A koupili jste všechno, co jsem psala?“
„Jasně, doma uvidíš,“ ujistil ji.
Jakmile dorazili, Adéla položila syna na pohovku a rozhlédla se. U stěny stála dětská postýlka, ale vůbec ne ta, kterou vybírala.
„Vavřinci, vždyť jsem chtěla jinou,“ vydechla. „Odkud je tahle? Vypadá hodně stará.“
„No a?“ pokrčil rameny. „Je v pořádku. Dal mi ji kolega, spaly v ní jeho dvě děti.“
„Tak mi snad nechceš říct, že i kočárek je od něj,“ řekla tiše.
„Ano. Stojí dole v chodbě. Zadarmo a nikdo ho neukradne. Stejně ho budeme potřebovat jen pár měsíců. Nemá cenu vyhazovat peníze,“ odpověděl klidně.
S těžkým tušením otevřela skříň, kterou před porodem vyklidila pro miminko. Na policích byly úhledně složené dětské věci – seprané, obnošené.
„Tohle taky od kolegy?“ zeptala se zlomeně.
„Adélo, v obchodech je to šíleně drahé,“ začal vysvětlovat. „Máma říkala, že děti rostou strašně rychle. Všechno vyprala a vyžehlila. Neboj se. Stejně tomu malému je jedno, jestli má nové nebo staré dupačky.“
„Mně to jedno není,“ řekla ostře a zabouchla dveře skříně.
Do pokoje vešly maminky, rozplývaly se nad miminkem a ptaly se, jaké jméno mu rodiče vybrali.
„Štěpán,“ řekl Vavřinec bez zaváhání. To jméno přece vybírali spolu.
„Ne. Bohuslav,“ prohlásila Adéla a přitáhla si dítě k sobě. „Po jeho dědečkovi. Po mém tátovi.“
Jako by ji chlapeček slyšel – zamračil se a slabě zaplakal. Adéla rozbalila dečku a v duchu si pomyslela, že aspoň ten nový obleček z porodnice vzali správně. V tu chvíli se ozval návrh, že by bylo potřeba vyměnit plenu, a místnost se znovu zaplnila pohybem a tlumenými hlasy, které otevřely další kapitolu jejich společného života.