Vavřinec vytáhl z právě otevřeného balíku jednu plenku a beze slova ji podal Adéle. Ta syna znovu přebalila, opatrně si ho vzala do náruče a přivinula k sobě to drobné, téměř beztížné tělíčko. Chlapeček se však dál mračil, kroutil se a nespokojeně funěl.
„Dej mu najíst,“ ozvala se její maminka klidným hlasem, jako by tím chtěla utišit nejen dítě, ale i napětí v místnosti.
Adéla si sedla na pohovku, otočila se zády ke všem ostatním, rozepnula svetr a přiložila syna k prsu.
„Tak pojďme, ať tu nerušíme,“ pronesla ohleduplně maminka a jemně vyvedla z pokoje Vavřincovu matku.
Bohuslav Jelínek brzy usnul. Adéla ho držela a ani na okamžik se jí nechtělo pustit ho z náruče. Vavřinec si přisedl, objal ji kolem ramen. Klid ale netrval dlouho – miminko se znovu probralo a začalo slabě plakat. Adéla ho znovu svlékla. Na citlivé kůži zůstaly zarudlé otlaky od plenky.
„Podívej se na to,“ ukázala mu. „Tobě by se líbilo mít na sobě tvrdé papírové kalhotky? Jdi do lékárny a kup ty, co jsem ti říkala.“
„Teď hned?“ zarazil se.
„A kdy jindy? Nebo tu zůstaň se synem a já tam půjdu sama,“ navrhla chladně.
„To ne. Stejně nechápu, proč se tak rozčiluješ.“
„Opravdu to nechápeš?“ zvedla hlas. „Šetřil jsi na kočárku, na postýlce, na oblečení, prostě na všem. Koupil jsi ty nejlevnější pleny, i když rozdíl v ceně není nijak závratný. Ale na ojeté auto sis peníze našel. A teď do něj půjdou další koruny na opravy. Víš přece, že lakomost se vždycky prodraží.“
Ironicky dodala, že k narozeninám mu klidně daruje svetr ze sekáče. Měkký, obnošený, nikdo nic nepozná – hlavně že se ušetří. Prý nápad od maminky? A jí samotné klidně věnuje staré parfémy, co ji už dávno nebaví. Vždyť by byla škoda je vyhodit.
„Mě to bolí,“ pokračovala tišeji, ale o to ostřeji. „Nosila jsem syna, riskovala zdraví, abych ho přivedla na svět. Pro něj bych dala cokoliv. A ty šetříš právě na něm. Tak si s tím starým, odřeným kočárkem choď ven sám. Tyhle modely se nevyrábějí už deset let. Nebudeš se stydět? Nemáme doma deset dětí, aby dědily cizí hadry. Je zatím jediný. Zítra tyhle krámy vyhodím a koupím nové oblečení i kočárek.“
„Máma se urazí,“ zamumlal Vavřinec.
„Opravdu?“ zúžila oči. „Takže ti to nedal kolega, ale ona to někde sehnala? A ten kožich, co nosí, je taky po někom? Já si myslela, že mi kupuješ levné kytky proto, že je máš rád. Teď vidím, že jsi prostě skrblík, co šetří na všem,“ neskrývala zklamání ani vztek.
Znovu se pohádali a celý večer spolu nepromluvili. Ráno Vavřinec odešel do práce bez rozloučení. Adéla zavolala mamince, aby přijela, a všechno jí vypověděla.
„Přece od něj neodejdeš kvůli takové maličkosti?“ ptala se máma. „Já klidně zajdu a koupím, co je potřeba.“
„Maličkosti?“ rozohnila se Adéla. „Dneska šetří na plenkách, zítra na kroužcích, hračkách, vzdělání. Co z něj vyroste? Závistivec? Zloděj? Lidi se nemění, mami. To, co dnes vypadá jako drobnost, se jednou změní v katastrofu.“
Tenkrát samozřejmě nikam neodešla. Od manžela odešla až po dvou letech, když jí odmítl dát peníze na nové šaty. Chystala se zpátky do práce, po porodu ale přibrala a většina oblečení jí nebyla.
„Máš plnou skříň hadrů. Je jednodušší zhubnout než kupovat nové,“ prohlásil tehdy Vavřinec.
To byla poslední kapka.
Adéla nastoupila do práce a o rok později potkala jiného muže. Nosil jí růže, synovi kupoval dárky.
„Rozmazlíš ho,“ říkala Adéla, zvyklá na šetrnost bývalého manžela.
„Láskou se rozmazlit nedá,“ odpověděl.
Jednou se všichni tři procházeli parkem. Adéla zahlédla Vavřince s mladou ženou. V ruce držela skromnou kytičku, přesně takovou, jakou jí kdysi dával on.
Rozpačitě jí kývl. Adéla se usmála. Nelitovala ani na vteřinu, že odešla. Lakomého muže nezměníš – vždycky bude šetřit na květinách, na ženě, na citech. Možná si našel spřízněnou duši, které budou stačit i pampelišky.
„Je to, jako když si objednáš šampaňské a přinesou ti limonádu. Vypadá podobně, ale ty bublinky prostě nejsou ono…“
„Někdy se zdá, že na zklamání si lze zvyknout. Jenže to nejde. S každým dalším bolí víc, jako popálenina, která se hojí stále pomaleji.“