„Klidně, já tlačit nebudu. Takové bydlení si najde zájemce raz dva,“ pokrčila rameny majitelka a bylo vidět, že ji jejich odmítnutí nijak nerozhodilo.
Adéla Čermáková s Vavřincem Horákem vyšli ven a na chodníku se rozhořela prudká debata. Pro Vavřince byl zásadním problémem jediný bod – nájemné. Podle něj se za stejnou částku dalo sehnat dvoupokojové bydlení dál od centra, klidně i prostornější. Adéla to ale viděla jinak. Připomínala, že oba pracují, vydělávají slušně a měli by si dopřát pohodlí. Nemusela by každé ráno trávit hodiny v přeplněných autobusech ani vstávat o půl hodiny dřív jen kvůli dojíždění.
Nedokázali se shodnout a napětí mezi nimi narůstalo. Poprvé od chvíle, kdy se dali dohromady, došlo na skutečně vážnou hádku. Slova byla chladná, rozloučení ještě chladnější. Adéla dokonce požádala, aby ji Vavřinec nedoprovázel.
Jakmile za sebou doma zavřela dveře, rozplakala se.
„Jsi vyčerpaná, svatba je za dveřmi, nervy pracují,“ snažila se ji uklidnit maminka. „Možná vyrůstal skromně, třeba byli s mámou zvyklí šetřit na všem. Neměla ses urazit hned.“
„U nich doma jsem byla,“ namítla Adéla. „Rozhodně netrpí. Jeho máma má kožich z norka, kvalitní boty z pravé kůže. Jen na mně a na našem bydlení se najednou šetří. A i zásnubní prstýnek je drobný.“ Natáhla ruku, aby ho mamince ukázala.
„Vždyť se ti líbil,“ podivila se.
„Tehdy ano. Teď už ne. Jestli začíná šetřit hned od začátku, co přijde později?“ vzlykala Adéla. Pochybnosti se jí zakously do hlavy. Neudělala chybu, když souhlasila se svatbou? Nebylo by rozumnější všechno zrušit, dokud je čas? Jenže sál byl zaplacený, šaty visely připravené ve skříni.
Druhý den se Vavřinec objevil u dveří s malou kyticí. Omluvil se, přiznal, že to nezvládl, a oznámil, že byt, který se Adéle líbil, přece jen pronajal. Navrhl, aby se tam hned zajeli podívat a zjistili, co bude potřeba dokoupit pro jejich společný start.
Ten krok na ni zapůsobil. Všechna zlost se rozplynula, odpustila mu okamžitě a s úlevou se mu vrhla kolem krku. Smír byl uzavřen, hádka zapomenuta. Svatba se vydařila, panovala veselá nálada a hosté byli štědří. Peníze se budou hodit – mladí přece teprve začínají a vlastní zázemí si časem zařídí podle sebe.
Hned následující ráno po svatební noci dorazila tchyně. Procházela se po bytě, chválila, jak skvěle vybrali a jak výhodně tak reprezentativní bydlení sehnali. Adéla se překvapeně podívala na Vavřince. Ten jen nenápadně přivřel oči – mlč, tak je to lepší.
„Proč jsi jí neřekl, kolik ten byt opravdu stojí?“ zeptala se Adéla, jakmile tchyně odjela.
„Nemá to zapotřebí vědět,“ pokrčil rameny. „Je spokojená, odešla klidná. Kdyby znala skutečnou cenu, rozebírala by to týdny.“
„Měli jste doma tak těžké poměry?“ zajímala se.
„Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. „Táta nám pomáhal. Jen máma věří, že rozhazování vede k chudobě. Je to prostě její povaha.“
Uplynul rok a Adéla otěhotněla. Sotva se dočkala, až se Vavřinec vrátí z práce, aby mu novinu oznámila.
„Jsi si jistá?“ byla jeho první reakce.
Adéla ztuhla. „Ty nemáš radost?“
„Jen jsem si myslel, že ještě dva tři roky budeme sami,“ vydechl. „Chtěl jsem si vzít úvěr na auto. Nájem je vysoký a dítě…“
„Kvůli autu potrat nepodstoupím,“ řekla tvrdě, ani se nesnažila skrýt zklamání.
„Ne, to jsem tak nemyslel,“ zarazil se hned. „Promiň, byl to šok.“ Přitáhl si ji k sobě, objímal a líbal, jako by chtěl svá slova vymazat.
Od té chvíle večery patřily jménům – pro kluka i pro holčičku, protože ještě netušili, koho čekají. Řešili, kam postaví postýlku, Adéla prohlížela internet a ukazovala, jaký kočárek by si přála. Vavřinec ji poslouchal s mírným úsměvem a většinou souhlasil. V obchodech ji nechával táhnout se k dětským oddělením, kde se rozplývala nad drobnými oblečky, čepičkami s bambulemi a pestrobarevnými hračkami.
Jednou to nevydržela a koupila maličký bílý komplet s krajkovým čepečkem. Když se Vavřinec vrátil z práce, nadšeně mu ho ukázala.
„Promiň, neodolala jsem. Podívej, jak je maličký,“ přitiskla čepeček k tváři a oči jí zářily.
„Není to brzy?“ zaváhal. „Říká se, že to nosí smůlu. A určitě to nebylo levné.“
„A co? Je to přece pro naše dítě. Vzala jsem bílý, aby se hodil pro kluka i holku. Chci, aby mělo to nejlepší. Půjdeš se mnou zítra na ultrazvuk? Možná už zjistíme pohlaví. Dřív jsem snila o holčičce, teď budu šťastná i za kluka. Už aby byl na světě.“
Vavřinec si povzdechl. „Adélo, zítra to nepůjde. V práci máme kontrolu…“