Helena Blažeková krájela pečeni, kterou jsem přivezla, s výrazem, jako by si sama odchovala prase, celé měsíce ho vykrmovala nejlepšími dobrotami a noc co noc hlídala udírnu. Maso pod její rukou mizelo v dokonale tenkých plátcích, téměř průsvitných, lehkých jako papír na balení cigaret, a pečlivě se ukládalo na talíř.
„Martino, odstup od stolu,“ zazněl zpěvný hlas tchyně, zatímco mi obratně pleskla přes ruku, která se natahovala po okurce. „Hosté ještě ani nesedí a ty už zobáš. To se nesluší. U nás doma se umíme ovládat.“
Zůstala jsem stát jako opařená. V „naší rodině“ se ovšem vždycky spíš dřelo než vyčkávalo. Měla jsem za sebou dvanáctihodinovou šichtu ve vlastní cukrářské dílně, potom sprint přes trh s nákupy pro celé příbuzenstvo – všechno kvůli kulatinám drahé tchyně – a teď jsem stála v její kuchyni bez nároku byť na kousek zeleniny.
„Heleno, od rána jsem neměla v puse ani drobek,“ zkusila jsem to odlehčit, i když se ve mně začínalo vařit podráždění. „Navíc ty okurky jsem vybírala sama, jsou vážně povedené.“
„No právě!“ vmísila se do toho Vendula Starýová, která se objevila ve dveřích kuchyně s cigaretou mezi prsty a pohledem ostrým jako nůž. „Sama vybírala – a určitě jsi půlku už ochutnala na trhu. Martino, měla bys myslet spíš na postavu než chroupat okurky. Koukej, jak ses zakulatila na Kryštofových penězích.“
Ta slova mě opařila víc než horká voda. Na Kryštofových penězích? Můj manžel byl férový a hodný chlap, jenže pracoval jako obyčejný logistik. Jeho výplata sotva pokryla energie a benzín do letitého Fordu. Hypotéka na náš třípokojový byt, jídlo, oblečení, dovolené i dnešní slavnostní hostina – to všechno leželo na mně a na mém malém podnikání.
„Vendulo, nemáš v tom trochu zmatek?“ zúžila jsem oči a utřela si ruce do utěrky. „Čí nákup teď vlastně chystáme na stůl?“
„Zase to samé!“ rozhodila Helena Blažeková rukama tak prudce, až se její zlaté náramky – můj dárek k loňským Vánocům – hlasitě rozezvonily. „Zase vytahuje peníze! Ani špetka duchovna! Pořád jen byznys a koruny! Přitom Kryštof je přece hlava rodiny! Ty máš stát při něm! Není důležité, kdo kolik vydělá, ale úcta! A ty vyčítáš chleba!“
„Já vyčítám?“ skoro se mi nedostával dech. „Vždyť jste mi právě zakázaly i obyčejnou okurku!“
„Nešlo o okurku, ale o to, jak stůl vypadá!“ usekla to tchyně a bokem mě vytlačila z kuchyně. „Jdi se radši převléct. Stojíš tu v zástěře jak kuchařka… i když, kým jiným vlastně jsi? Jen hněteš těsto a pečeš korpusy!“
Do obýváku jsem vletěla jako vichřice. Kryštof Marek seděl na gauči a líně nafukoval balónky na výzdobu. Když uviděl můj výraz, automaticky se schoulil.
„Kryštofe… tvoje máma se sestrou mě považují za příživnici,“ vyhrkla jsem. „A ještě mi rovnou do očí řekly, že nesmím jíst to, co jsem sama koupila… prý jsem se nějak spravila.“
Manžel si unaveně povzdechl a zavázal provázek na modrém balónku.
„Martino… prosím tě… nezačínej teď,“ řekl tiše. „Máma má dneska šedesátiny… má prostě takovou povahu, stará škola. Je přesvědčená, že žena má být nenápadná. Vydrž to… kvůli mně.“
Vydrž. To slovo se za posledních pět let stalo základem našeho manželství. Vydržela jsem Venduliny víkendové nájezdy s jejími hlučnými dvojčaty, snášela jsem Heleniny posměšky na mou dílnu, které říkala „garážová výroba“, ačkoli ode mě pravidelně chtěla dorty zadarmo pro své známé. A právě v tu chvíli jsem cítila, že moje trpělivost je napjatá k prasknutí a blíží se okamžik, kdy už další „vydrž“ prostě nepůjde.