…na návštěvy.
Vendula Starýová se znovu rozesmála, tentokrát už úplně bez zábran.
Otočila jsem se k ní s klidem, který ji zjevně zaskočil:
— Vendulo, kroť se. Hlasitý smích prý podporuje chuť k jídlu… a ta je u nás, pokud jsem to správně pochopila, přísně regulovaná podle společenského postavení. Raději opatrně, ať nesplníš podmínky kontroly.
Někdo u stolu to nevydržel a uchechtl se. Heleně Blažekové okamžitě zrudly tváře, barvou připomínaly malinovou polevu na narozeninovém dortu.
— Ty si ze mě děláš legraci?!
— Ani v nejmenším, — lehce jsem naklonila hlavu. — Jen si ujasňuji pravidla. Pokud je na vašich oslavách běžné hosty shazovat, pak je to zřejmě vaše rodinná specialita.
Postavila jsem se, sundala kabelku z opěradla židle a narovnala ramena.
— Nemějte obavy, Heleno. Druhý kousek si nevezmu. Vlastně zvažuji, že najedu na úplně novou dietu… trvalou. Bez vašich rodinných slavností.
Vyrazila jsem směrem k předsíni klidným krokem, jako bych se jen rozhodla projít na čerstvý vzduch.
Kryštof Marek prudce odstrčil židli. Nožky zaskřípaly o podlahu a on vyskočil tak rychle, až to vypadalo, že se rozběhne za mnou.
— Martino… — vyklouzlo mu z úst.
Helena se ani pořádně neotočila. Jen přes rameno procedila ledovým hlasem:
— Sedni si. Nedělej mi ostudu před lidmi.
Zůstal stát jako přikovaný. Pohledem těkal od chodby k hostům, pak k matce. Nakonec se pomalu sesunul zpět na židli, jako by ho někdo vypnul dálkovým ovladačem.
Už jsem sahala na kliku, když za mnou zoufale vykřikl:
— Martino! Já… já přijedu domů později! Slyšíš? Až později!
Odpovědí mu bylo jen tiché cvaknutí zámku.
V jídelně se mezitím vše vrátilo do starých kolejí. Jedna ruka sáhla po salátu, druhá se zabořila vidličkou do talíře. Jen krátké ticho prozradilo podstatu večera: Helena slavila výročí. A mně definitivně došla trpělivost.
Druhý den jsem Kryštofovi oznámila, že odjíždím na služební cestu. Ve skutečnosti jsem se ubytovala v hotelu. Ještě předtím jsem ale udělala drobnou, zato zásadní věc: zablokovala jsem všechny doplňkové platební karty ke svému účtu. Ty, které Kryštof používal na „pomoc“ mamince na „léky“ a Vendule na „děti“, jak pravidelně hlásily notifikace o převodech.
Tři dny bylo ticho. Čtvrtý den se telefon málem rozpadl.
— Martino! — křičel Kryštof do sluchátka. — Stojím u benzínky! Karta nefunguje! Lidi troubí, fronta roste, ostuda neskutečná! Co se děje?!
— Kryštůfku, jen jsem aktualizovala rozpočet, — odpověděla jsem mírně. — Když máš pocit, že žiju z tvých peněz, rozhodla jsem se fungovat výhradně ze svých… skromných prostředků. Ty to zvládneš sám. Vždyť jsi přece živitel.
Za hodinu volala Helena:
— Martino! Nejde nám internet ani kabelovka! Vendula nemůže pustit dětem pohádky! Proč jsi to nezaplatila?!
— Heleno, to šlo z mých „cukrových“ peněz… a ty jsou teď mimo rozpočet. Ať to uhradí Kryštof — ze svých „potravin“.
— Co to vyvádíš?! — lapala po dechu. — Vždyť jsme rodina!
— Rodina stojí na úctě… mami. Jakmile vám někdo začne být vyčítán kvůli chlebu, už nejde o rodinu, ale o příživníky.
Tohle všechno však byl teprve rozjezd mé malé, promyšlené odvety.
O týden později se Vendula chystala slavit nové bydlení. Byt s manželem koupili na hypotéku a rekonstrukci zvládli „společnými silami“ — tedy z mých peněz, maskovaných jako Kryštofovy prémie. Spoléhajíc na mou domnělou povolnost mi bez nejmenšího studu zavolala:
— Martino, prosím tě… tak už dost, ne? V sobotu máme oslavu kolaudace! Ty přece…