…dnes však už bylo jasné, že hranice byla překročena. Trpělivost, kterou jsem si roky šetřila, praskla jako starý porcelán.
Hostina se zpočátku nesla v poklidném, téměř slavnostním duchu. U stolu seděly především přítelkyně Heleny Blažekové – důstojné dámy z místního spolku bývalých pracujících, k tomu pár vzdálených příbuzných, kteří dorazili až z Kroměříže. Všichni se předháněli v pochvalách jídla a spokojeně si pomlaskávali.
— Ta ryba je naprosto skvělá! — rozplývala se teta v třpytivých šatech. — Heleno, ty jsi vážně kouzelnice. Kde jsi sehnala takovou lososovou nádheru?
— Ale kdepak, mám své zdroje, — mávla Helena rukou s hranou skromností a přitom si uhlazovala účes. — Pro vzácné hosty se člověk musí snažit. Všechno jsem chystala sama, nezastavila jsem se…
Mlčky jsem žvýkala list salátu. „Sama“ v jejím podání znamenalo maximálně sundat cenovky z obalů.
Pravý výbuch přišel až s hlavním chodem. Hlad mi už svíral žaludek a natáhla jsem se pro druhý plátek pečené krkovice. Maso se povedlo dokonale – šťavnaté, voňavé, dva dny jsem ho nakládala.
Vtom Helena prudce ťukla vidličkou do mého talíře. Kovový zvuk zazněl ostře a hudba okamžitě umlkla. Asi dvacet lidí zkamenělo a všechny pohledy se stočily k nám.
— Martino! — vyštěkla tchyně hlasem ostrým jako povel na cvičišti. — Trochu slušnosti by neuškodilo! Sofii nezbylo nic a ty si bereš druhý kus? Copak se nevidíš? Žiješ na cizí účet, manžel tě živí, a pořád máš málo! Nestydíš se? Nemáš ani špetku soudnosti! Měla bys míň jíst! Doslova bereš sousto někomu jinému od pusy!
V místnosti se rozhostilo dusivé ticho. Bylo slyšet i mouchu kroužící nad mísou s bramborovým salátem. Kryštof Marek zrudl až ke kořínkům vlasů a zabořil pohled do talíře. Vendula Starýová se rozesmála a rychle si zakryla ústa dlaní.
Připadala jsem si, jako by mě někdo polil ledovou vodou. Nejprve mě sevřel stud až do konečků prstů, ale ten pocit vzápětí vystřídal chladný, přesný vztek. Pomalu jsem položila vidličku ke kraji talíře.
— Cizí sousto? — zopakovala jsem tiše.
— Samozřejmě že cizí! — přidala se Vendula, povzbuzená matčinými zády. — Kryštof se dře od rána do večera a ty si tu pečeš svoje perníčky a jen kyníš! Máma má pravdu, apetit máš úplně mimo realitu!
Takže takhle… Mimo realitu. Neodpovídající postavení.
Zvedla jsem oči k Heleně a nasadila stejný zdvořilý úsměv, jaký mívají sestry na recepci, když oznamují: „Objednání pouze v úterý“ nebo „Musíte se zapsat předem“.
— Heleno, děkuji vám za opravdu pestrý program k výročí, — pronesla jsem klidně. — Máme tu dnes všechno: slavnostní menu, veřejnou kontrolu váhy i přísné normování porcí. Chybí už jen čísla pro hosty a pokladna u dveří.
Někdo nervózně odkašlal, jiný se začal zkoumavě dívat do talíře, jako by v něm hledal smysl života.
Tchyně přimhouřila oči:
— Nezkoušej si ze mě dělat legraci!
— Ani náhodou, — odpověděla jsem věcně. — Jen konstatuji průběh akce. Podobné výstupy se obvykle odehrávají ve frontách na levné uzeniny… Vy jste to ale pojala slavnostně. Praktické.
— Sofii nic nezbylo! — zvýšila hlas Helena.
Opatrně jsem sundala svůj kus masa z talíře a vrátila ho na společný tác:
— Teď už ano. Vyřešeno.
Sofie Starýová zamrkala zmateně, stejně bezradně jako někdo, kdo se nečekaně ocitne svědkem cizí hádky, aniž by chápal její pravidla.
Znovu jsem se obrátila k tchyni:
— A dovolím si ještě jednu radu… Když už máte ráda dárky a dnes slavíme, zapamatujte si maličkost: rozebírat u stolu cizí tělo je považováno za hrubou neslušnost. Dokonce se říká, že je to špatné znamení — po takových řečech lidé přestávají chodit na návštěvy.